Les Patates

Krásné... ač v několika chvílích vyvolávající náhlou tíseň. Claude Autant-Lara našel opět zalíbení v návratu do dramatické doby 2. světové války s výraznou nadsázkou a mám pocit, že tady vedl zvolený příběh i citlivější rukou než v Napříč Paříží. Na pozadí humoru zručně vykresluje sociální bídu a navzdory banální ústřední zápletce shánění brambor dokáže poutavě vyprávět o životě a běžných lidech ve své době. Brambory se sice nemohou pochlubit hvězdným obsazením, ale to mi vůbec nevadilo, protože Pierre Perret (rovněž autor hudby) převáděl po celou stopáž naprosto suverénní komediální výkon, s nenuceně zábavnou mimikou i hlasovým projevem, doplněný v správné chvíli o více emocí, že bez potíží strčí do kapsy i pár slavnějších kolegů své doby... až se mi nechtělo věřit, že jde o příležitostného (ne)herce pouze dvou velkých rolí na plátně. (Mně dosud také zcela neznámý) Henri Virlogeux mu víc než zručně sekundoval a v postavách otce a syna působí pánové zvláště v poslední humorné scéně jako rolově netypická, přesto báječně sehraná komediální dvojice. Pan režisér plně porušuje pravidlo, že v „lidové“ komedii se o nikoho z hlavních hrdinů nemusíte bát, protože v takto laděném filmu musí přeci všichni ze všeho vyváznout. Inu, nemusí... v době přející plné tvůrčí svobodě si již mohl Autant-Lara dovolit vypálit na diváka zcela nečekaný zvrat v závěru, který náhle a bez další cesty zpět bezútěšně zabolí jako krutá rána... ale nakonec teď o to víc dnešní zážitek nevytěsním zpaměti. Dost nepříjemná byla i scéna kontroly nákladního vozidla, ale tu posléze skvěle vyvážila vypointovaná groteskní příhoda s policajty, která spolu s honem králíka na pohřbu patří zas k tomu nejvtipnějšímu. [90%] (29.03.2024)

Smutný, ale krásný film o těžkém období francouzských dějin v době okupace Wehrmachtem. Ačkoliv na to dnes rádi zapomínáme, i ve dvacátém století byla dlouhá období, kdy lidé zle hladověli, a to dokonce i v západní Evropě. (17.02.2024)