Šoubyznys

Souhlas s uživatelem HonzaBez. Tohle šlo zcela mimo mne, ačkoliv vlastně k tématu a šoubyznysu mám docela blízko. Hudební scény jsou zbytečně dlouhé. Postavy se naštěstí chovají v rozumných mezích, ale zase - dialogy jsou často zbytečně dlouhé. Většinou se jak v písni, tak dialogu řekne hlavní myšlenka docela rychle, ale pak sledujeme její neustálé opakování a rozmělňování. Mít to dejme tomu 70 minut, vyznělo by to možná dalek lépe a úderněji. A tu parodii na film Kabaret si mohli odpustit, sami by na takový film neměli. (25.10.2023)

♫ Ba-zu-ka, Ó Ba-ba-zuka, Bazuka, Ó ba-ba-zuka, Bazuka ♫ Jakoby se tímto filmem Jean Yanne (mj. ztvárňující hlavní postavu, uměleckého ředitele krachujícího music hallu Clémenta Mastarda) snažil ukázat, jakou úlohu může hrát umění v 20. století (a možná i v století našem?) - v čase, v němž se všechno - jak se zpívá v nezapomenutelném úvodním hudebně-tanečním čísle - stává show, podívanou, spektáklem. A ve výsledku přináší určitě ne povzbudivý pohled! Revoluční (avantgardní) umění, které si samo o sobě myslí, že má potenciál změnit svět, jeho vnímání a jeho návyky, jež zde reprezentuje Célia Bergson (Catherine Rouvel), je odsunuto na okraj, marginalizováno, představeno jako bezzubá kuriozita uměleckého průmyslu (sic!). Umění pro masy (pokud tedy uznáme, že i populární umění je uměním, že se nejedná o protimluv) je na tom ještě hůře, je předurčeno k tomu stát se děvkou velkoprůmyslu (co hůř! v krajním případě dokonce průmyslu zbrojařského!), podbízet se nízkému vkusu a ustupovat zájmům velkokapitálu, což v konečném důsledku může vést k tomu, že na sebe vezme podobu pornografie (spektáklu par excellence). A co vyšší umění? Například nadpozemská hudba Jeana-Sébastiana Blocha (Robert Hirsch) dotýkající se obdobně jako hudba Mozartova a hudba Beethovenova nebeských výšin? Jeho sudba je nejtragičtější: (zkázonosná) koalice státu, resp. jeho represivních složek, a kapitálu ho doslova odsoudí k smrti! ___ Nevím, nakolik je vhodné označit Chobizenesse (1975) za muzikál, přeci jen všechny jeho hudební čísla jsou ohraničeny prostorem jeviště, proto by možná bylo vhodné uvažovat o filmu jako o meta-muzikálu, filmu o divadle, o jeho nelehkém vytváření, o krvavých kompromisech jeho tvůrců, kdybych však přistoupil na to, že se jedná o muzikál, pak tento musím ve své top 10 z tohoto žánru (work in progress) zařadit těsně za další francouzský muzikál, momentálně u mě vítězící Annete (2021) Leose Caraxe. Díky za tip Willymu Kufaltovi. 85 % (09.09.2023)

I když jsem tak trošku čekala řádný bizár, nenapadlo mě, že onen bizár bude mít i vlastně celkem normální, regulérní děj, spád, a hodně věcí bude svým způsobem dávat i zatraceně smysl. Což je převelice netradiční kombinace. Onu posedlost pana skladatele Blocha (řekla bych, že podobnost se jménem, počtem dětí, ale i hudbou páně Bacha nebude náhodná) svým způsobem plně chápu, jakožto velký milovník hudby mu rozumím, ale samozřejmě (nejen) coby matka chápu i nelibost jeho ženy (ačkoliv, pokud si jednou berete skladatele, či jiného umělce, je třeba počítat, že prostě bude do svého poslání (pro něj to není jen práce) hodně zapálen, potažmo jím pohlcen), i když samozřejmě v jistých chvílích její chování bylo značně vyhroceno (no ale ruku na srdce - netouží aspoň občas některá takto "postižená" manželka umělcova, učinit něco podobného? :-)). Zde malinko nesouhlasím s názorem PetraPana, asice že skladatel vůbec nehleděl na ostatní, a zajímala ho jen jeho hudba. Svým způsobem možná trochu ano, ale kdyby tomu tak bylo zcela a doslova, nebyl by tak posedlý perfektním ansámblem (zde mne tuze moc potěšila zmínka o Praze a České filharmonii), akustikou, apod. - on právě potřeboval, aby onen posluchač měl dokonalý zážitek. Moc se mi líbilo, jak se hra / muzikál postupně vyvíjí, jak se vyvíjel i vztah skladatele a režiséra (ten trik s tou policií neměl chybu :-))), a takové ty detaily jako např. že zpěvačka napřed nechce o účinkování v něčem takovém ani slyšet, pak je střih, a už tam divoce křepčí. :-D Nebo netradiční originální podprahová reklama na ocel. :-) A všechny ty narážky, náznaky, podobenství (tento žánr by se možná šikl zde uvést).... Jo, život je někdy fakt ku poseru (tak nějak jsem stále doufala, že ten úplný konec bude něco jako součást představení, ale i přesto byl takřka geniální). V tomhle musím s PetremPanem naopak zcela souhlasit, asice že na poprvé není ani snad možné vše pobrat. Jistě i mně toho plno uniklo, ale co mi naštěstí neuniklo, je skvělý zážitek, a utkvělá myšlenka, že i život sám je možná jen jeden velký šoubyznys. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ (24.09.2023)

Tak tohle byla „divočina“ ve všech ohledech, hodně barevná, podivně ulítlá a musím přiznat, že zdaleka ne vše mi sedlo.. Nicméně příběh majitele divadla - mimochodem pěkný šmejd a manipulátor, který si mě usmířil až s podporou talentovaného skladatele a ten byl taky dost mimo reálný svět  - je působivý i zajímavý, žene se za úspěchem, výdělkem, svolný v podstatě k čemukoli... Poslední Blochův koncert byl jedním slovem nádherný a závěr tomu všemu nasadil korunu, pochopila jsem, ale na filmové vlně se nehoupám... (12.09.2023)

Budú spoilery. Prvok, nazvime ho napríklad nadrealizmus, ktorý bežne býva v muzikáloch tvorený spievanými dialógmi, sa tu prejavuje úplne inak - trefným podobenstvom. Policajti obsadili hľadisko, tak sa z nich razom stalo obecenstvo. Potom postrieľali tvorcov na pódiu, tí sa im teda pri padaní na zem logicky poklonili. Keď sa vo mne katarzia trochu rozplynula, uvedomil som si, že je to okrem emocionálne silného konca, aj koniec vrstevnatý. Však predstavenie sponzorované železiarskou firmou skončilo spŕškou olova. Tu už mám pocit, že metafora stretla synekdochu a išli si spolu pred divadlo po dobre odvedenej práci jednu zapáliť. Milujem, keď sa nič nedrží pri zemi, no aj tak všetko do seba zapadá ako matica do skrutky (keď už sme v tom železiarstve). Básnické prostriedky k piesňam neodmysliteľne patria, škoda, že nie aj k viacerým hudobným filmom. (09.09.2023)