Ozvěna vln moře

Zajímavý teenagerský příběh ze střední školy se střízlivou délkou, který ale selhává ve vytvoření sympatií k postavám. Rikako je svým chováním velmi otravná a závěr příběhu (vzhledem k ději, který k němu vede) mi přišel nepravděpodobný. Film je příjemně civilní, prostý magických vyprávěcích momentů obvyklých pro Ghibli snímky. (12.05.2022)

Občas dělám dobrá rozhodnutí a spontánní zhlédnutí tohoto snímku je jedním z nich. To takhle sedíte na gauči, projíždíte Netflix, zaujme vás upoutávka a pustíte si to. A i když od toho nic moc nečekáte, tak se z toho vyvrbí vážně hezký atmosférický film. Popravdě, překvapilo mě, že to má tak nízké hodnocení. Film si hodně zakládá na nostalgii, pocitu devadesátek a starých dobrých časů na střední. A to je vážně příjemná atmosféra. Pomalý, ničím neuspěchaný děj doprovází dojemné scény hlavních postav za lehkého hudebního doprovodu. Vážně pěkné! Člověk by ani neřekl, že se jedná o snímek studia Ghibli, ale je tomu tak a na animaci to lze lehce znát. V žádném případě se nejedná o perfektní snímek, příběh je přeci jen občas zvláštní, konec velmi klišovitý, ale i přes to je velmi milý film, na který jsem se rád podíval. 7/10. (29.12.2023)

Jediný problém "Ocean Waves” (Umi ga kikoeru / Ozvěna vln moře) spočívá v diváckých očekáváních. Ta se pojí primárně s tím, že se jedná o produkci Studia Ghibli, ale také mohou vycházet z toho, na co jsme zvyklí v oblasti anime. Od obojího se totiž tento projekt zásadně a záměrně odlišuje. "Ocean Waves" byly přímo iniciovány jako platforma pro mladé tvůrce v řadách studia a vykročení mimo projekty již tehdy starých mistrů Mijazakiho a Takahaty. Coby první pokus se také mělo jednat o cíleně lacinou produkci, která nebude směřovat do kin, nýbrž do televize jako hodinový speciál. Namísto mijazakiovských fantaskních světů má počin mladých tvůrců ideově blíže k civilním filmům Takahaty. Ale na rozdíl od nich zde chybí magický realismus i nekřiklavá oslava každodenních drobností, ztvárněná s obsedantním důrazem na jejich dokonalé animační vystihnutí. "Ocean Waves" adaptují stejnojmennou literární předlohu, která se nostalgicky obrací do dob dospívání a pojednává o platonickém trojúhelníku dvou kamarádů na provinční střední škole a nově příchozí studentky z Tokia. V souladu s předlohou ale zdejší vykreslení vztahů představuje radikální odklon od typické afektované hyperstylizace a schematičnosti mainstreamových anime. Namísto zveličených emocí, křiklavé rozháranosti i kondenzovaných vztahových klišé pracuje "Ocean Waves" s motivy ostychu vyjadřovat své city i obecné jalovosti dospívání v jejich každodennosti a obyčejnosti rozložené v čase. To ještě stupňuje subtilním vyprávěním, které veškeré dění prezentuje nikoli s vševědoucím nadhledem, nýbrž pohledem jednoho z hrdinů. Právě limity oné optiky podmiňují zdánlivě nic neříkající a nedramatické peripetie, nejednoznačné indicie a nejistoty, které ale nejsou obvykle drásavé a vyhrocené, nýbrž jen autenticky matoucí. "Ocean Waves" tak představují jeden z nejcivilnějších a nenápadně křehkých filmů o teen láskách, ale právě kvůli tomu také může být značně divácky nepřístupný. (01.10.2023)

"Osvětlený hrad Kóči mě moc nenadchnul a myslel jsem si, že jde o pouhé plýtvání elektřinou. Kdybych tu byl s Rikako, vypadal by nádherně." Romance hodného kluka od vedle s poněkud záhadnou/nesnesitelnou krasotinkou je vlastně jen úplně obyčejným/realistickým výtažkem ze života dospívajících. Bere v potaz běžné, ale skutečné problémy dotyčných a naštěstí se nesnaží vyprávět další ufňukanou moralitku pro dementy. Skoro se mi chce říct, že jde o zbytečný film, který není zbytečné vidět. 7/10 (08.04.2023)

Určitými prvky dívčího chování mi to připomíná My Sassy Girl. Ale jen trochu. Maličko nostalgické, připomíná pozdějších 5 centimetrů za sekundu. Na studio Ghibli atypická civilnost. V určitých momentech překvapivě vážné. Stejně jako má dcera si říkám, že bych to klidně chtěl vidět ještě trochu dál. ■ Pobavila mě reklama v televizi na studio Ghibli :). ■ A ještě jedna poznámka. Připadne mi, že tento film trvající hodinu a čtvrt předběhl o několik let budoucí trend asijské kinematografie. Míjející se vlaky jako symbol míjejících se životů, chyběly mi tam už jen závory přes cestu. (11.03.2012)