Reklama

Reklama

VOD (1)

Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)

(více)

Videa (13)

Trailer 3

Recenze (156)

bratr.Milan 

všechny recenze uživatele

„Na rozdíl od lidí - husy po ránu - radostně štěbetají“ (báseň haiku Kobajaši Issy v překladu Antonína Límana) Óóó! Jak já jsem rád, že někdo dá peníze, aby mohli vznikat podobné nefilmy. Copak je tohle film, jak ho běžně chápeme? Prvních třicet minut sledujeme rituály a každodenní činnosti samotářského podivína a uklízeče veřejných záchodů v Tokiu, který se o ně stará, jako by byli jeho vlastní. Jakoby každý vyčištěný pisoár byl umělecké dílo. Ukazuje tím bezděčně cestu ze slepé uličky západního umění, které se už mnoho desítek let motá v kruhu. Čistič záchodů Hirayama dává knockout Marcelu Duchampovi s jeho pisoárem. Tradiční japonský přístup ukazuje západním umělcům, že mají přestat filozofovat nad tím, co to je umění, ale začít umění skutečně dělat ve všech oblastech života. Po jednom celém obyčejném dni pak zbytek stopáže sledujeme několik dalších dní jeho obyčejného života, ve kterých se vlastně „nic“ zvláštního nestane. Zápletky a podzápletky, které byste si přáli, aby někam směřovali, nebo byly vysvětleny, nikam nesměřují a bez vysvětlení je odvane čas. To, co bylo včera už dnes není a co bude příště bude příště, dnes je dnes. Charakteristickým projevem vnímání času a prostoru v japonské kultuře je tzv. prezentismus, zjednodušeně vyjádřený termíny „nyní“ a „zde“. Německý režisér tento fenomén dokázal vystihnout dokonale, samozřejmě s vydatnou pomocí rodilého Japonce Takuma Takasakiho. V Japonsku pojem „nyní“ můžeme zjednodušeně definovat jako kratší či delší časový okamžik, který jsme schopni obsáhnout svojí pamětí, včetně schopnosti promítnout historickou zkušenost do událostí budoucích. Pojem „zde“ můžeme chápat jako přesně ohraničený prostor sdílený určitým okruhem lidí na určitém místě. Japonci nevnímají dějinný proces jako úsečku (začátek a konec) u židovsko-křesťanské kultury, nebo jako polopřímku (počátek bez jasné představy konce) u buddhistického přístupu. Limity neohraničený tok času v japonském vnímání nelze strukturovat; jinými slovy řečeno, na časové ose vyjádřené přímkou nelze najít bod, jehož poloha by byla jednoznačně určena vztahem k počátku či konci této osy. Čas se tak stává jen nepřetržitou posloupností jednotlivých, vzájemně oddělených přítomností a přítomnost sama o sobě je nejdůležitější součástí života jedince (více o tom: viz esej japanologa Jana Sýkory v knize „Vyrobeno v Japonsku“). Čistá esence toho, co jsem právě, popsal, se projevuje v japonském zenovém buddhismu. Tento přístup se také proplétá celým filmem Wenderse a Takasakiho. Nejsrozumitelněji je to vyjádřeno ve scéně, kdy se Hirayama se svou neteří při výletu na kole zastaví na mostě (scéna „Dnes je dnes! Příště je příště!“). Při sledování Perfect days v kině jsem cítil, že celý film je natočen jen jako kulisa pro dva okamžiky, které se tu několikrát zopakují. První: Protagonista s úsměvem vzhlédne k nebi, když ráno vychází do práce (poděkuje za nový krásný den). Druhý: Během dne se několikrát podívá na větve stromů, na jejich stíny mihotající se na stěnách toalet při vynucené přestávce v práci, nebo přímo do korun stromů během přestávky na oběd, jak skrze ně svítí slunce. To je vše. () (méně) (více)

leila22 

všechny recenze uživatele

Film o ničom a súčasne o všetkom. O živote. O jeho prijatí, o schopnosti milovať ho aj cez všetok smútok a prekážky, ktoré prináša. Nádherný soundtrack a fantastický Kôji Yakusho, ktorý šetrí slovami a rozpráva najmä cez svoj vyrovnaný pohľad a potmehúdsky úsmev. Perfect Days vás buď celkom minie alebo tak správne uprace a z kina budete odchádzať s uvedomením, že je mnoho vecí, za ktoré môžete byť vďačný. Videné na MFF Cinematik 2023. ()

Reklama

William_ 

všechny recenze uživatele

7/10. Kdyby Hijarama viděl naše veřejné toalety a musel by uklidit hajzly třeba na Kačerově nebo na Smíchově, spáchal by okamžitě harakiri. Příjemný kousek který plyne a vy si vychutnáváte dokonalé dny obyčejného uklízeče toalet v Tokiu. Ty architektonické skvosty (čti veřejné toalety) mě uchvacovaly po celý film. Koncem jsem už pomalu začal cítit že film neví kam a trochu tápal, naštěstí ve správnou chvíli skončil a nezkazil tak příjemný dojem z celé té budované atmosféry. Za mě zdařilá a povedená artovka, ale na oscara to určitě není. Jo a ten soundtrack je fakt skvělej. ()

Xmilden 

všechny recenze uživatele

Jako ano, je to pěkný filmeček. Jenže 82%? To určitě je hodně zavádějící. Japonský Jackie Chan si jede svůj blues. Ráno vstane, postříká kytky, zuby, oholí se, nasedne do auta, pustí nějakou dávnou pecku na kazetě a vydá se vstříct svým latrínám. Občas jej něco vyvede z míry méně nebo více. Pro milovníky skutečně nespěchajících příběhů je tohle splněný sen. 65% ()

Glowski 

všechny recenze uživatele

[Text s drobnými spoilery – určen převážně očím s Dokonalými dny seznámeným.] Překvapuje mne, kolik recenzentů a komentátorů považuje Dokonalé dny za jednostranně krásný, příjemný film o člověku, který se naučil žít v naprosté harmonii. Cožpak se všichni zastavili u názvu a přehlédli závěrečnou scénu, v níž se Hirajama několik minut duševně potácí mezi extází a zoufalstvím? Co se v něm ve skutečnosti děje? Pokud budeme vycházet čistě z filmu a ignorovat, co Wenders říká bokem, domnívám se, že obhajitelné jsou dvě různé, protichůdné pozice.________________Hirajama uvnitř pláče. V Dokonalých dnech sledujeme relativně krátký časový úsek, během nějž nezjistíme nic konkrétního o Hirajamově předchozím životě, ani proč jej opustil. Možná mu tragicky zemřela životní družka, možná podnikal, zadlužil se a zbankrotoval. Nelze s jistotou říct, zda veřejné záchodky začal uklízet s potěšením, nebo se chtěl před svou minulostí jen schovat. Všechny ty rituály a zenová cvičení mohou být obranným mechanismem, který mu pomáhá nezbláznit se ze stereotypní a intelektuálně nepříliš podnětné (jemně řečeno) práce.______________Hirajama je skutečně šťastný. Píseň „Feelin' Good“ od Niny Simone není pod finální scénou užita ironicky, neboť Hirajama skutečně našel cestu, jak každé ráno vstávat šťasten. Zapouzdření v analogovém vesmíru audiokazet a fyzických fotografií mu vyhovuje. Nevadí mu ani, že si o knížkách Faulknera a Highsmithové nemá s kým popovídat, protože "teď je teď". Z téhož důvodu ho nejspíš vůbec netrápí, že ztratil veškerý kontakt s vnějším světem.______________Na každý pád Wenders z vyprávění vypouští konflikt, který by filmu dával smysl. Proč? Možná, že by se pak odpařily „zenové kvality“ a naplno se odhalila jeho banalita. Ne, že by mi prezentované hodnoty nebyly blízké. Jenže Wenders si vytváří modelové prostředí, z nějž selektivně odstraňuje všechny rušivé prvky (například pohled na obsah toalet) a nepřináší nic použitelného pro pohyb v dnešním světě. Zenový stav jeho Dokonalé dny nezprostředkovávají, jen vnějškově popisují. Lepších výsledků v podobné disciplíně dosahuje například belgický filmař Bas Devos (zejm. jeho film Tu). ()

Galerie (18)

Zajímavosti (11)

  • Štýl filmu je inšpirovaný štýlom japonského režiséra Yasujirō Ozu. Ide hlavne o minimalistický prístup k rozprávaniu, zameranie na bežný život a pomer strán 4:3. (Arsenal83)
  • Hudba, kterou Hirayama (Kódži Jakušo) poslouchá ze svých kazet, je hlavním motivem filmu. Wim Wenders popisuje způsob, jakým si Hirayama vybírá hudbu, kterou poslouchá: „Možná lpí na minulosti. Ale lpí tak trochu i na svém mládí a tu hudbu miluje. Ráno si přesně vybírá, co bude ten den poslouchat. A není to náhodné.“ Wenders označil Lou Reeda za „mocný hlas ve filmu“. (classic)
  • Hudba, ktorú Hirayama (Kōji Yakusho) počúva so svojimi kazetami, je hlavným motívom filmu. Pri opise spôsobu, akým si Hirayama vyberá hudbu, ktorú počúva, Wenders povedal: "Možno lipne na minulosti. Ale tak trochu lipne aj na svojej mladosti a tú hudbu miluje. Vyberá si v ráno presne to, čo bude v ten deň počúvať a nie je to náhodné." Wenders opísal Lou Reeda ako „mocný hlas filmu“. (Arsenal83)

Související novinky

Nominace na Ceny Akademie zveřejněny

Nominace na Ceny Akademie zveřejněny

23.01.2024

V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)

NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD

NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD

31.12.2023

Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (více)

Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes

Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes

27.05.2023

76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (více)

Reklama

Reklama