Dokonalé dny

Meditatívna oslava všednosti a uspokojivej jednotvárnosti. Chýbal mi tu však akýkoľvek dramatický náboj, film bol v podstate bezdejový. Hlavný hrdina len deň čo deň chodí čistiť záchody, fotí si koruny stromov a večer sa vracia do svojho malého bytu. So svojím životom je vyrovnaný a zdanlivo spokojný. Jeho bežnú rutinu občas narušia náhodné stretnutia, ktoré však miznú ako kruhy vo vode a nič trvácne z nich nikdy nevyplynie. Pri nich sa ale ukazovalo, že pod optimistickou maskou skrýva smútok. Na ploche krátkometrážneho filmu by absencia zápletky, deja a tým pádom aj vyvrcholenia a záveru toľko nevadila, ale roztiahnuté na dve hodiny sa mi to sledovalo naozaj ťažko. Hrá k tomu ale fajn muzika, to zas musím uznať aj ja. 5+/10 (14.04.2024)

Obyčejný život a krása v maličkostech. Hirajama mě okouzlil. Slušný, usměvavý, pohledný, nemluvný...Obklopený knihami, rostlinkami a hudbou. Ne lidmi. Vše, co dělá, dělá pečlivě a s láskou. Ke každodenním činnostem přistupuje s klidem, který je pro mě inspirací. Teď je teď. To mi nikdy nešlo, pořád jsem plánovala, co bude a vyhlížela něco lepšího, než mám teď. Není nic lepšího, než je teď, v tomto okamžiku, v tomto dokonalém dni. Vypadalo to, jako kdyby W. W. znal všechny moje lásky. Hirajama čte Divoké palmy Williama Faulknera. Kdo ho někdy četl, ví, jak je to těžké čtení - dlouhá souvětí, do kterých se zamotáte, když se pořádně nesoustředíte. Animals (The House Of The The Rising Sun), Otis Redding, Lou Reed, Patti Smith, všichni mí oblíbenci. A Nina Simone -  Feeling good. "Slunce na nebi, ty víš, jak se cítím, větře proudící kolem, ty víš, jak se cítím, je to nový úsvit, je to nový den, je to nový život - pro mě. A já se cítím dobře." Film přesně pro mě - samotářku obklopenou knihami. (Jak by řekl chlapec - deset z deseti.) (04.05.2024)

Dokonalé dny jsou prostě dokonalé. Je to snad první film, co jsem v životě viděl, kde jsem si v duchu říkal „ prosím, ať se nic nestane, ať se nic neděje“. Příběh? Věřím, že každý si tam dokáže najít něco svého, něco osobního. Mě vlastně fascinuje, jak výstižný je tento film, film kde se téměř nemluví a kde sledujeme muže jak čistí toalety v Tokiu. Reflektuje tolik věcí a tak výstižně. Rozhodně bych o něm mohl napsat mnoho odstavců, ale neboj, to neudělám :-). Shrnu to tak, že mnou projely veškeré emoce co jsem schopen vnímat a možná i nějaké co jsem neznal. Koji Yakusho je geniální a po jeho šichtě čistých 100% (08.04.2024)

Po dlouhé době zase zajímavý, hluboký a poeticky laděný film, nad kterým se může člověk zamyslet a který není prvoplánově negativní (dnes velmi výjimečný úkaz i podle filmových ukázek artových filmů v kině Světozor, kde jsem film viděl). Čím víc o tomto filmu přemýšlím, tím geniálnější mi připadá... a to díky spoustě neustále se odkrývajících rovin, které nemusí být na první pohled patrné. Tak jak jsou stíny jednotlivých listů vždy stejné, ale společně vytvářejí každý okamžik zcela odlišné obrazce, tak i naše rituály rámují životní situace, které se každý den významně odlišují a mění (a tak i náhled na tento film může být každý filmový i reálný den jiný). Tak jako se hlavní postava Hirajama snaží zachytit koruny stromů, které jsou na fotkách neustále jiné, tak se i život mění a není možné ho zastavit a jasně zachytit... s tím se neustále mění a mizí i naše plány, které nám uhýbají tak jako stíny, když se na ně pokoušíme šlápnout a dosáhnout svého cíle. Hirajama si zvolil jednoduchý život, který může žít jako novodobý mnich a ve kterém je zcela šťastný... nebo možná zdánlivě šťastný podle různých náznaků i podle poslední scény (kterou nebudu spoilovat), která spíše poukazuje na něco, před čím utíká, na nějaký ten nesplněný plán či sen. Wimu Wendersovi se povedlo neskutečně povedeně představit ve filmovém obraze japonskou tradiční životní filosofii (jak jsem se dozvěděl i z výborné diskuze dvou architektů s vazbami k Japonsku po skončení filmu). A přesně takové neobvyklé filmy, které dokázaly zfilmovat nezfilmovatelné, mám hodně rád. A když jsou navíc doplněné o skvělou hudbu... nemám slov :-) (12.07.2024)