Pohrdání

V skratke k jednej ploche rozprávania: Kľúčom otvárajúcim dvere k mnohoznačnej podstate tohto Godardovho filmu (ktorý, ako je preňho i ďalších tvorcov nouvelle vague typické tematizuje samotný povrch a teda filmový jazyk - ono „ako“, ktoré je tu naďalej rozvíjané do vnútorného metafikčného rámca príbehu scenáristu) je, zdá sa, farba. Výrazná umelecká výtvarná stránka sa v každej scéne a sekvencii dočkáva jemných obmien v kontrastnej farebnosti prostredia a šiat, ktoré postavy nosia. Jednotlivé farby pritom zastávajú rolu nositeľov určitých významov a emócií, ktorá sa však neprestajne mení a vytvára tak dynamický systém, kde je potrebné variabilné detaily interpretovať na základe vyznenia, vzťahov a vnútorného napätia jednotlivých precízne aranžovaných momentiek zo života jedného partnerského vzťahu („posteľová“ scéna z úvodu, ktorú postupne napĺňa modrý, biely a červený filter býva vysvetľovaná ako francúzska trikolóra, iné výklady to zasa spochybňujú). Ona mnohoznačnosť v kontraste s jednoduchosťou prisudzovanou príbehu a predlohe, ktorú samotný Godard s úsmevom označil v podstate za lacný romantický brak, ale po predchádzajúcich finančných problémoch potreboval látku odobrenú štúdiom, tak vlastne odráža mnohorakosť a komplikovanosť skutočného života. A čo viac si od filmu ako umeleckého diela priať? 80%_____P.S.: Pôvodne som hodnotil slabšie vplyvom okolností, ktoré so samotnou snímkou nemajú nič spoločné, ale po zrelej úvahe ho mením na spravodlivejšiu známku. (18.05.2015)

Na úvod musím napůl v žertu (ale tím pádem i napůl vážně) podotknout, že ačkoliv jsem se narodil v devadesátých letech, pokud po mně váš film hodí nahou Bardotku, nebo ještě lépe nahou Fondovou, asi vám leccos odpustím. :-) Ale z jiného soudku... Pohrdání je fascinující. Godard vám bez sebemenších rozpaků do ksichtu flákne půlhodinovou scénu, ve které dva manželé chodí po bytě a hašteří se. 34 minut krouživé hádky o několika různých věcech, ale vlastně jen jednom. A nenudí to! To by nezvládnul ani Tarantino. Nudit to maličko začne až ke konci filmu, protože tohle téma - téma lásky, která zmizí zničeho nic - je tady ústřední a postavy se zasekly na mrtvém bodě a jsou neschopné se někam posunout. Ale stejně nemyslím, že by to byl velký problém. Naopak je to možná ta nejrealističtější součást tohoto snímku. Z čeho ale ani náhodou nejsem moudrý, je samotný závěr. Ať už mluvíme o Moraviově románové kostře, nebo Godardově interpretaci, nemám nejmenší ponětí, jestli se jedná o trochu lacinou, neoriginální a ne moc povedenou (anti)pointu, anebo o vztyčený prostředník všem kritikům, producentům a mainstreamovým divákům světa. Bohužel se spíš příkláním k tomu prvnímu, ale i tak ve mně dojem z Pohrdání převládá kladný. A hlavně intenzivní. Protože o tomto snímku budu ještě nějakou dobu přemýšlet, rozebírat ho a zase si ho v hlavě skládat dohromady. A o tom umění je, no ne? Navíc to má výborný soundtrack, který mi připomíná pár mých jiných oblíbených soundtracků (evidentně tu někdo od Delerueho nehezky kopíroval). (04.05.2018)

Pro tuctového diváka se toho zde na první pohled moc neděje. Camille (v podání femme fatale Brigitte Bardot) je z neznámého důvodu naštvaná na jejího manžela Paula, kterému se v závislosti na vztahu s ní mění múza, tj. chuť na psaní scénáře. Postavy tu tak nějak pochodují, mluví, občas přejdou do jiné lokace a zase pochodují a mluví a mluví. Jenže proč si stěžovat, když to úplně stačí? Godardovi se i na tak malém prostoru daří vybudovat zajímavé drama o ... pohrdání. K tomu využívá mj. i netradiční kamery, kde se mi líbila zejména technika dialogu, kdy se kamera pozvolna posouvá přímo mezi dvěma aktéry, nikoliv okamžité prostřihy na obličej. Je záhodno také říct, že hlavní hrdina Paul má na zakázku psát scénář na téma Odysseie, antické tragédie. Tento příběh na pozadí je jakousi analogií i pro příběh samotného filmu, kdy nám tragédie pomůže pochopit motiv onoho pohrdání, opět ve formě dialogů. Jedním takovým "prostředníkem" je i Fritz Lang, který tu asi ani nehraje, ale prostě je Fritz Lang, režisér oné Odysseie - každopádně zajímavá postava. Stejně jako Odysseia pak film končí tragicky. Artová nuda? Já tomu říkám zajímavý film pro trpělivé. 3,5*. (16.11.2008)

----- "Odysseus možná jen utíkal před Pénelopou." ----- Zajímavá myšlenka - leč netvoří hlavní (ani vedlejší) dějovou linii. Neboť v reálu je to právě Pénelopé, kdo je těžce zklamaný svým protějškem. Důvody její vzrůstající nespokojenosti lze poměrně lehce vystopovat, ale přihlížet okolnostem natáčení filmu podle Homérovy Odyssey na pozadí rozpadajícího se vztahu ústřední dvojice pro mě bylo nadmíru únavné. Drobné, leč nedostatečné osvěžení představovala snad jen hra se slovíčky během tlumočení. Uznávám umělecké kvality díla i adekvátního hudebního doprovodu, který dokonale vystihuje zjitřenou ženskou duši - ale k čemu to celé je, když snímek není schopný zaujmout. Abych dokázala udržet pozornost, pozřela jsem při jeho sledování daleko větší množství potravin (navíc poměrně nesourodých), nežli jsem měla v úmyslu - a tak jsem se úspěšně projedla nevýslovnou nudou až k VELICE definitivnímu finále ... ale pokud je smyslem filmové tvorby vyvolat v divákovi záchvat obžerství, pak by se mělo jednat výhradně o potravu duševní. Uděluju 1* za ladné křivky a herecké umění Brigitte Bardot a 1* za jedinečnou příležitost potkat slavného německého režiséra Fritze Langa. (24.01.2012)

Byl jsem uchvácen a hlavně po celou dobu ponořen do velice zvláštní atmosféry snímku. Oslnivá Brigitte Bardot je hlavní vizuální magnet filmu. K tomu všemu chytré dialogy ale bez větších emocí. O ty se na druhou stranu stará neskutečná, několikrát se opakující ústřední skladba, která ve mě ke konci vzbudila prvotní pocit, že se koukám na něco výjimečného. A taky, že jo. Godard je génius, natočil jednoduchý film a skryl do něho tolik krásy a myšlenek, že s jeho rozebíráním se může strávit pěkně dlouhou dobu. Ten pocit bezmoci při jedné ze závěrečných scéně nezapomenu už nikdy. (28.11.2017)