Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Po jednom z divácky nejúspěšnějších českých filmů posledních let Cesta z města a netradičním dokumentu Z města cesta, přichází Tomáš Vorel s dalším celovečerním snímkem Skřítek. Režisér se tak po letech vrací k žánru grotesky, kterou jsme v jeho pojetí mohli vidět už ve filmu Pražská pětka v příběhu Výlet na Karlštejn z roku 1989. Vesnická rodinka, kterou známe z filmu Cesta z města se přestěhovala za lepším do malého města. Otec (Bolek Polívka) pracuje jako řezník v masokombinátě, matka (Eva Holubová) je zaměstnaná jako pokladní v supermarketu. Jejich dceruška (Anička Marhoulová) chodí na základní školu, ale technické předměty jí nejdou a nebaví, je nejhorší ze třídy a tak má neustálé problémy se svým třídním profesorem (Tomáš Hanák). Synáček (Tomáš Vorel ml.) zase studuje střední potravinářské učiliště, neboť otec z něho chce mít také řezníka. Avšak synáček je fyzicky slabý, navíc vegetarián, anarchista a kuřák marihuany, což je zdrojem věčných konfliktů s přísnou mistrovou (Ivana Chýlková) otcem i policisty (Jan Kraus, Petr Čtvrtníček, Tomáš Vorel). Otec na výchovu nestačí, zejména když je váben mladou sličnou řeznicí (Marika Procházková), ke které vzplane chtíčem nezřízeným. Ať se matka snaží sebevíc - navštěvuje kosmetické salony a psychiatry, manžel o ni zcela ztrácí zájem a nakonec se přestěhuje od rodiny k řeznici na ubytovnu. A tak matka kuje pomstu! A aby toho nebylo málo, motá se tu ještě jakýsi SKŘÍTEK, který vylezl z lesa a veškeré vážné situace obrací v absurditu a humor... Skřítek je groteska, takže dialogy jsou nahrazeny citoslovci, ruchy jsou stylizované a co neřeknou zvuky, sdělí divoká i infantilní, ponurá i mysticky zádumčivá hudba (MIG 21). Celý příběh je pestrou kaskádou gagů, skečů a tragikomických situací. "Troufám si tvrdit, že ve filmu není chvíle, kdy by se divák nesmál, nebo neplakal," říká režisér Tomáš Vorel. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (237)

LEATHERFAC 

všechny recenze uživatele

Važení přátelé...tak nevím, seděl jsem při tom u komplu, stíhal vyřizovat "důležité esemesky" a mám pocit, že tento film jsem si vychutnal i přesto až až. Zkrátka jako podkres dobrý, jinak slabota. S původním starým Skřítkem z Pražské pětky se to nedá srovnat...V kině bych se asi unudil. Ale škoda, vymyšlený to bylo docela dobře, obsazení taky slušný, no nevím, proč se to teda kurva nepovedlo...Ví snad jen pan Vorel. A paradoxem největším je, že dokument o natáčení a o Vorlovi samotném,který následoval v TV hned po filmu se mi docela líbil...což zamrzí,ne ? ()

swamp 

všechny recenze uživatele

Když jsem v televizi viděl ukázky na Skřítka, tak jsem si říkal, že "tohle asi vidět nechci". Ale ta příležitost se mi naskytla a já ji využil..a jsem tomu rád! :) Nebudu vyjmenovávat skvělé herecké výkony hlavních dospělých hrdinů, ani shazovat některé účelné pasáže..zkrátka si na to zajděte a film "stravte" sami! :) ()

Reklama

ScarPoul 

všechny recenze uživatele

Jedná sa o zaujímavý predel medzi cestami mestami. Vorel je pre mňa režisér, ktorý dokáže vystihnúť pomerne jednoducho a trefne úpadok a akýsi cyklus v akom sme neustále uväznení( či už v meste, alebo na dedine). Vždy si nájde originálny spôsob ako ho zobraziť a Škriatok nie je výnimkou. Zrozumiteľný, zábavný( hlavne trio policajtov), a dotýkajúcich sa tém ako láska, stereotyp, neistota a to hodnotné je tu prezentované čarovnou bytosťou, ktorá sa snaží postavy a hlavne ešte mestom neskazenú dcéru vrátiť späť k prírode a k skutočným hodnotám. Holubová je excelentná. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

Škoda, že většina dobrých momentů je soustředěna pouze do expozice. Postupně satiru a ironii nahrazují obludarizující záběry z jatek a nezajímavá manželská krize. Při druhém sledování jsem si u závěru filmu uvědomila, že se vlastně koukám na jakýsi sentimentální těžkopádný dojezd, ve kterém se není čemu smát ani nad čím plakat nebo skřípat zuby. Což je velká škoda, protože film obsahuje spoustu dobrých ironizujících nebo mysteriózních náznaků, nic ale není dovedeno do konce. Vorel pořád zraje a už teď můžu říct, že se těším na jeho majstrštyk. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Kouř – Kamenný most – Cesta z města – Gympl – Cesta do lesa: tato řada dosud viděných Vorlových polistopadových filmů vykazuje kontinuální, zprvu pozvolný, později strmý, úbytek tvůrčí potence. Teprve teď viděný Skřítek tuto linii komplikuje. Stále sice platí, že po Kouři jeho autor už žádný tak dobrý film nenatočil a ještě Kamenný most byl (byl!) velmi dobrý, nicméně je mi překvapením, co ještě v roce 2005 dokázal ze sebe vykřesat. Jako by v posledním vzepětí sil vydal ze sebe to nejlepší, co ještě mohl. Troufám si hádat souvislost s tím, že Skřítka lze pojímat jako jistý středobod či uzlobod Vorlovy autorské historie. Samozřejmě mě to napadlo lacino na motivu skřítka, nikoli na základě nějakého mého bystrovhledu nebo analýzy. Ale jednak to není jen ten skřítek a jednak: jestli nám Vorel jakožto autor stojí za to (a pokud jde o mne, tak rozhodně ano), pak právě skřítek je tím prvkem, k němuž by se především měla obracet pozornost badatelů a vykladačů jeho díla. Díla, jehož znalcům netřeba připomínat zasazení filmu Skřítek v jeho kontextu – stejně jako kdysi pro základ Kouře použil Vorel svou velkorysou studentskou etudu Ing., tak i jedním ze základních kamenů Skřítka je dávná jím režírovaná groteska Směr Karlštejn (příspěvek skupiny Mimóza v Pražské pětce) – i zde sledujeme příběhy maléry stíhané rodiny (v roli matky dokonce i tutéž herečku). Odlišné jsou sice příběhy, maléry i rodina, ale opět je tu malá dcerka, která jediná má v obou filmech výsadu, že s ní navazuje kontakt záhadný skřítek. Začátek Skřítka na začátek Směru Karlštejn jednoznačně odkazuje. A především táž forma: groteska, byť u Skřítka ne tak ortodoxní. Nicméně stejně jako už v roce 1988 správně konstatoval Dr. Šteindler CSc, že Vorel a jeho spolutvůrci zkvalitňují staré groteskové postupy, i nyní platí, že Vorel a jeho herci opět a ještě více „zkvalitňují postupy“. Podíváme-li se na kontext Vorlova díla z opačné strany (za sebe mohu mluvit jen o Gymplu a Cestě do lesa), zdá se zvláštní, že Skřítek nevznikl až po nich, protože v mnohém působí, jako by v něm Vorel své vlastní (budoucí!) filmy parodoval, a to místy téměř doslovně (obrazem ovšem). Ale i to budiž připsáno na vrub mystické, neuchopitelné substanci Sklepa. Nebo na vrub Vorlova věčného škodolibého skřítka? Ovšem nejde jen o předparodii. Motivy obou těchto filmů jsou zde kondenzovány řekl bych s mnohem větší výpovědní silou, ačkoli ohledně Cesty do lesa to jde dost jinudy. (Dlužno však připomenout, že rodinou ve Skřítkovi Vorel ironizuje rodinu (údajně tutéž) z předchozí Cesty z lesa.) Co tedy Skřítek samotný? Příběh rodinné krize vrcholící flaškou šampaňského. Otec a matka jsou zaměstnáni jako typičtí poslední z posledních v konzumačních velkoprovozech, on na začátku (masokombinát), ona na konci (pokladní v hypermarketu) řetězu. Toho si všimneme i bez nápovědy, že se doma pokaždé podává k večeři totéž, co jsme téhož dne viděli na „začátku“ – v kombinátě, nicméně tento motiv večeře celé spojení skvěle korunuje, vlastně uzavírá řetězec produkce a konzumace. Proti tomu – každý svým způsobem a ovšem zcela neuvědoměle – „rebelují“ obě zlobivé děti, z nichž zvláště na syna teenagera a jeho vrstevníky pohlíží Vorel podobně jako kdysi Šteindler ve Vrať se do hrobu – s rozdílem daným adekvátností formě. Oba přehnaně jednostranně karikují jejich „typické problémové“ a pro střední a starší generace nepochopitelné projevy, nikoli však okem moralizátorů, spíše subjektivních sebeironických pozorovatelů vzdychajících po vlastním mládí (tehdy ještě poměrně mladý Šteindler - jinak jako tvůrce, jinak jako hlavní postava), resp. objektivních pozorovatelů typických přiblblých mezigeneračních konfliktů a neporozumění (nyní již řádově starší Vorel). Jestli v nich ale někdo vidí naději, naivní sílu vzdoru proti systému, pak Vorel. Srov. zvláště přesprejování „státního znaku“ a z toho pocházející otcův děsivý sen. Dceruška, ta je zase v naivní koalici se skřítkem. A ten skřítek, no tak k tomu hlavnímu se zase nedostanu, nevím totiž jak, ale jednou mu přijdu na kloub. Zdá se mi jisté, že vždy působí (úmyslně a rád) zlo, které se postavám děje, i to, které samy páchají. Ale také z těch zel pomáhá a zachraňuje. Stran kvality filmu je obdivuhodné, že Vorel zvládl takovýto film v takové délce tak, aby ho i divák zvládl až do konce a ještě z toho něco měl. Ačkoli však řadím Skřítka k tomu nejdůležitějšímu, co jsem z české filmové tvorby tohoto tisíciletí viděl, mám jako divák za to, že ho jeho tvůrce nezvládl tak docela. Selhává právě v tom, v čem mohl být nejsilnější: střídání různých forem, zejména groteskové stylizace s negroteskovými nebo méně groteskovými, se sice zjevně váže na určité typy scén (mám na mysli prostředí, resp. téma jednotlivých postav), což bych hlasitě kvitoval, jenže toto střídání, byť je působeno možná jen lehkým, ale citelným posunem důrazu v projevu herců a způsobu jeho filmového zvěčňování, není moc kvalitně provedeno, mohu-li soudit z toho, že mě jako diváka stále vyhazovalo doslova „z konceptu“. Ba připouštím i, že ten záměr mohl být mým výmyslem, racionalizací právě těchto vyhazování z konceptu, která působí jako přeřazování rychlosti řidičem, který to moc neumí, ano někdy možná i prachsprostým rozdílem v kvalitě ztvárnění jednotlivých scén (nižší kvalita provedení by se týkala zejména značné části scén se synem a jeho spolužáky). Přitom jednotlivé typy těchto mnou vnímaných stylizací (posunů důrazu) jsou fajn, zdají se dobře sedět k daným kategoriím scén a i mnohé jednotlivé gagy s účelově přehnanou stylizací (jako citace groteskových postupů a prvků) jsou prostě výtečné. Vyloženě problém mám se scénou uprchlého prasete na jatečním dvoře, jejíž vyvrcholení (nechci spojlerovat) z ní sice dělá jeden z kruciálních momentů, ale jak ta scéna vpadne do filmu a jak mě při ní týrá kameraman, příště prosím trochu jinak a lépe. Byť i to týrání kamerou v tomto případě mohlo být míněno jako nějaké to výše zmíněné „zkvalitňování postupů“, podobně jako pro grotesku vhodně zamýšlená stále téměř stejná, různě variovaná hudba, která však jen v některých konkrétních scénách působí vhodně, v jiných naopak. Také pro staré grotesky typické rychlostmívačky a odtmívačky nemohou být posilou celkové stylizace, když tak, jak jsou/nejsou ve filmu uplatněny, opět spíše narušují dojem. Naopak velmi dobře v tomtéž záměru působí scény příjezdů policistů (s bonusem v tom, kdo je hraje). Zkrátka a vesměs, mělo to být celé nějak lépe vyladěno s ohledem na celek – lepší střídání scén a tempa (čistě pro plynulost – problém není v tom, že by byl film někde moc rozvláčný nebo zase moc rychlý), možná rezignovat na všudypřítomnou groteskovost za každou cenu, nebo přesně naopak provést celý film jako grotesku v co možná nejortodoxnější formě bez výkyvů (osobně bych se klonil k první variantě). Z drobností asi jen máloco nelze chválit. Jako i v jiných Vorlových filmech, i tady se ďábel leckdy skrývá v detailu – portrét prezidenta Klause na stěně školní třídy působí sám o sobě ironicky a groteskně, jakkoli je samozřejmou reálií, která ke školním třídám prostě patří. Některé scény, obrazy, jako u všech i průměrných nebo špatných Vorlových filmů, jsou nádherné a pro kontext přesné. Scény z masokombinátu – snad proto, že hned ta první byl pro mne trochu otřes (domácí zabijačky byly samozřejmou součástí mého dětství, ale ten velkozpracovatelský proces jsem vlastně dosud nikdy neviděl, což lze předpokládat u drtivé většiny diváků) – považuji za jedny z nejlepších míst (nebo aspoň jedno z nejlepších „umístění“) novějšího českého filmu vůbec. Herci? Radost působí výskyt (a nejen výskyt) kteréhokoli ze sklepařů a dlouhodobě spřízněných herců, zejména Macháček, Šteindler a epizodní Ond. Trojan, o policistech nemluvě; Hanák jako učitel prvorepublikového střihu skvělý, Chýlková epesní, mladé/mladistvé herečky jsou skoro tak cool, jako byly za našeho mládí Geislerová s Vilhelmovou. Skřítek je asi přesně takový, jaký měl být (připomíná mi Škultétyho Čočkina). Pokud jde o hlavní postavy, zprvu se mi zdá, že Polívka není zdaleka tak vhodným „materiálem“, jako byl v Směru Karlštejn sklepák Vávra, ale záhy se začíná ukazovat, že byl pro tento film velmi šťastnou volbou. Tohoto herce jsem v jeho pozdním období už mockrát odepsal a ještě vždycky mě znovu překvapí. Holubová je bez debat (a v dějinách českého kina se hezky vyjímá, že už v Směru Karlštejn ztvárnila tutéž postavu, navíc zjištění, že celokariérní ošklivka může být - byť to tak zjevně nebylo míněno - eventuelně i sexy, je pozitivní), představitelka dcerky rovněž výborná. Problematickým mi zůstává mladý Vorel v roli syna, ale vlastně pořád nevím, proč. Že zrovna nepůsobí jako kluk z učňáku, je prkotina, která neruší, a do vazeb, v jakých se jeho postava pohybuje, se naopak typově hodí. A ve formě grotesky, jíž je podávána především interakce v rodině, disponuje použití právě jeho typu – vzhledem k působení postavy syna v této interakci – nečekanou satirickou silou. Že by špatně hrál, se taky říct nedá, ale možná to přece jen chtělo někoho nadanějšího co do nadsázky a stylizace. (Anebo za to může výše diskutovaný deficit v celkové stylizaci tématicky jeho scén.) Moc mě nebaví, že ve filmu hrají Globus, Coca-Cola a Gambrinus Jednak by fiktivní značky slušely takovému filmu lépe a krom toho že ano, co si budem povídat. Film se zcela evidentně odehrává ve své současnosti, ráz a zařízení bytu rodiny však odpovídá asi tak 70. letům, včetně typických ještě starších prvků, ale naopak i např. s rychlovarnou konvicí. Více viz v mých příspěvcích v sekci zajímavosti. () (méně) (více)

Galerie (27)

Zajímavosti (6)

  • Částečnou předlohou nebo předchůdcem Vorlova Skřítka je krátká, rovněž Vorlem režírovaná groteska skupiny Mimóza, „Směr Karlštejn“, která je jednou z částí filmu Pražská 5 (1988). Začátek Skřítka na svého předchůdce jednoznačně odkazuje a především je oběma filmům společná celková forma napodobující klasické grotesky. Hlavní postavy tvoří podobnou, maléry stíhanou rodinu (s tím rozdílem, že ve Skřítkovi je jediný starší syn místo dvou malých), klíčovou postavou je v obou filmech záhadný poťouchlý skřítek, o němž ví pouze malá dcerka. V ostatním se tyto filmy liší, děj je pokaždé jiný. V obou filmech ztvárnila postavu matky Eva Holubová. (Adam Bernau)
  • Na firemní stránce autora Skřítka Vorelfilm se píše, že rodina ve Skřítkovi je venkovskou rodinou z předchozího Vorlova filmu Cesta z města (2000), která se přestěhovala do města. Oba filmy jsou zcela odlišné, nijak na sebe nenavazují a totožnost obou rodin nelze přímo z těchto filmů ani vykázat, ani vyvrátit. Žádné stěhování není nikde zmíněno, ale ve Skřítkovi je naznačeno rodinnými fotografiemi, pro něž jsou použity venkovské záběry a sekvence právě z Cesty z města. Skladba obou rodin je stejná, rodiče dokonce hrají tíž herci (Holubová, Polívka). Toto ztotožnění je však popřeno pozdějším Vorlovým filmem Cesta do lesa (2012), který je volným pokračováním Cesty z města a v němž se ona rodina vyskytuje stále ve svém původním venkovském bydlišti. Každopádně autor rodinu ve Skřítkovi vtipně motivicky napojuje: V Cestě z města je otec soukromým zemědělcem a v jedné scéně provádí zabíjačku, ve Skřítkovi je zaměstnán v masokombinátě. Matka má ve vsi obchůdek s potravinami, ve Skřítkovi pracuje jako pokladní v hypermarketu. (Adam Bernau)
  • Otec (Bolek Polívka), který právě jede tramvají se svou milenkou (Marika Procházková), si po kontrole revizorem prohlíží v peněžence starou fotografii své manželky (Eva Holubová) s miminkem. Ti se na fotografii hýbají jakoby ve filmu. Je to skutečná sekvence s touž herečkou z jednoho ze začátečnických Vorlových krátkých filmů To můj Láďa (1981). Snad kouzlem nechtěného jde o sekvenci, v níž hrdinka právě řekla o svém manželovi: „Určitě si našel jinou. Hezčí. Mladší“, což je přesně její aktuální situace ve Skřítkovi. (Adam Bernau)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno