Lavina

Dramaticko-kriminální film navíc v sobě nesoucí tehdy ještě málo používaný pojem "psychologický". Hlavní roli despotického a velmi ctižádostivého advokáta Herana zde opravdu skvěle ztvárnil Otomar Korbelář. Jaroslav Průcha jako inspektor Ptáček byl rovněž skvělý a svým ztvárněním role mě zaujal taktéž. Jinak ale šlo o spíše průměrný film s trochu zvláštním až nečekaně vyhroceným koncem, napřed v soudní síni, poté s Ptáčkem doma a na závěr v podobě Heranova konce. Za zmínku stojí ještě krásná zasněžená Krkonošská příroda. 2/5*. (07.01.2007)

Otomar Korbelář obsazený do své klasické role tvrdého despoty, necity a workoholika. Navíc zapletený do vraždy své ženy. Neochvějná víra, že pravda nakonec vždy vyjde najevo, vede policejního komisaře k vytrvalosti, pronásleduje Korbeláře dlouho, nastraží na něj dokonce past, nelituje času ani prostředků. Chce donutit Korbeláře k přiznání. Ten tak trochu vrávorá mezi Dobrem a Zlem. Staré filmy však nekončí špatně, anebo když, tak mají alespoň optimistické poselství. Tento není vyjímkou. 70% (13.04.2012)

Holt Cikán není Frič, a tady je to dobře vidět, když porovnáme vedle sebe ve stejném roce uvedené tento film a 13. revír, kde dokonce také hraje Marvan, Medřická a Nedbal. První půlhodina filmu je čiré zlo. Přehrávané, patetické herectví, které pan režisér hercům dovolil (srovnejme s poměrně civilním herectvím 13. revíru), a ta hromada náhod - na sekundy přesně jde vrátný pomoct služce s košem prádla a dokonce i podruhé se vrahovi podaří nepozorovaně zmizet. Protože jde o kriminální drama (v kriminálce víme, kdo je vrah, už dopředu, v detektivce ne), nadchází čekání na zajímavé pátrání. To však není naplněno. Místo toho dojde v oné 30. minutě k takovému nepravděpodobnému a z charakterů postav nevycházejícího zvratu, že bych si nafackoval, být scenáristou, a pokračuje to zcela nepravděpodobným posunem vraha směrem k vyděrači. Chápu, že se tvůrci snažili vykreslit bezcharakterního člověka, který snad díky tragické okolnosti aspoň trochu prozře, ale to by mu nesměli umetat cestičku a dát Otomaru Korbelářovi do cesty nějaké skutečné střety, kde by naplno projevil své bezcitné chování a chybějící emoce. Ale vše je jen deklamováno, a tak, jak je zde Korbelářova postava režírována, by mu člověk zfleku odpustil i atentát na ministerského předsedu.Ke konci jde film konečně trochu nahoru, protože holt musí představit nějaký střet - i když na to jde obezličkou s lavinou. A opět scenáristická schválnost a náhoda - ve sněhové bouři zabloudí manželka jedné z postav imrvére zrovna do toho srubu, kde se on nachází. Sice se zde objeví pár zajímavostí - zvuk kapajícího kohoutku je využit dvakrát, a potřetí s přesahem na tikot hodin; objeví se myšlenky o moderních manželstvích a dokonce první filmové varování o škodlivosti kouření (!), Jaroslav Průcha naprosto exceluje (což mi připomíná, že k dokonalosti filmu chybí i závěrečná scéna, kde bývalý policista prodává s Medřickou v krámku květiny); Marie Glázrová byla supr čupr holka; pobaví i tehdejší výslovnost "panzion" místo penzion - ale to je tak asi vše. (18.04.2019)

Toto zřídka v televizi uváděné psychologické drama s kriminální zápletkou je dokladem toho, že domácí násilí existovalo i v období první republiky. V roli tvrdého a bezohledného advokáta Herana, který se své ženě sice nevěnuje, ale není schopen se ji ani vzdát a vyžaduje její bezvýhradnou poslušnost se Otomar Korbelář předvedl jako dokonalý záporák. Inspektor Ptáček se svou buldočí policejní zarputilostí je mu v duchu svého přesvědčení důstojným protivníkem, který se ho přes nedostatek důkazů snaží dotlačit k přiznání. Důležitou roli zde hraje svědomí. Vzhledem k době natočení, zajímavému příběhu a dobrým hereckým výkonům, je to celkem zdařilý pamětnický film, který ale v konkurenci dnešních detektivek sotva obstojí. (20.03.2016)

OBSAHUJE SPOILER: Vcelku působivý raně poválečný film. Snaha režiséra se ovšem nemohla opřít o silný scénář, kde bijí do očí některé nelogičnosti (Oba policisté jsou naprosto přesvědčeni o nevině hlavního podezřelého pouze na základě výpovědi jeho manželky.), naivita hlavní hrdinky (Z nejlépší přítelkyně zavražděné se stane manželkou Herana a nakonec, když zjistí, že vraždil, se ho pokusí zachránit.), neuvěřitelná až nadpozemská Průchova zarputilost, kdy jde po Heranovi jako ohař. Průcha je doma spíše v heroických a (bohužel také) v budovatelských rolích. Kdyby byl film natočen o několik let pozděj, byl by mezi ostatními skvostem. V krátkém poválečném období 1946-8 však působí průměrně. (14.01.2014)