Před soumrakem

Před soumrakem po úsvitu ;-) . . . Ano, opět nudné a prosté, jak prostý a nudný život je. Nic pro hledače emocí typu >rodinných pout< ... Film myslím snad i lepší, než jeho předchůdce, film pro dospělé, jen schopné přijmout cizí příběh, který ve své sobě dané podobě podobně třeba i mohli zažít... - - - P.S. Viz: http://www.csfd.cz/film/13215-pred-usvitem/ (21.06.2006)

Jeden z těch filmů, které mám čím dál raději. S nenápadnou precizností v delších, tematicky i rytmicky oddělených blocích (dějstvích), stejně jako v delších, průměrně desetivteřinových záběrech vyprávěný film o dvou lidech, kteří spolu před devíti lety cobi naivní dvacátníci strávili intenzivní noc na toulkách Vídní. On o tom napsal knihu, ona se přišla podívat na besedu a... Snímek PŘED SOUMRAKEM pro mě nicméně není důležitý jen esteticky, protože mimořádně silně rezonuje s mou vlastní představou o ideální partnerské chemii. Fyzická přitažlivost Jesseho a Celine totiž primárně vyvěrá až z intelektuálního napojení se na sebe, ze zdánlivě prostého rozhovoru dvou lidí, kteří si zkrátka nemohou pomoct a musí pro všechno najít ta správná slova... V tomto případě ovšem i rozhovoru hluboce spojeného s různorodou interpretací právě oné společné minulosti, s komplexní rétorickou hrou mezi oběma, se sdíleným cílem zjistit, kdo vlastně ten druhý v současnosti je a není. Jinak řečeno, oba se snaží odhalit, nakolik ještě je a není ten druhý tím oním, kdo se stal tak silnou součástí osobní minulosti - a nakolik je to jen do něj či do ní projektovaná vzpomínka. Rozhovor plyne, z fetišizujících připomínek minulosti se stává odhalovaná přítomnost, nenápadné machrování spořádaným a úspěšným životem se mění v čím dál důvěrnější sdílení životních trablů a zklamání... a během neustále prodlužované cesty Paříží se tak současně znovuutváří silné pouto, které si tentokrát možná už nebudou chtít vzít, i když jeho odlet se neúprosně blíží. Konec z nejsilnějších... respektive podobně silný (byť možné méně pravděpodobný) jako ten z ANNIE HALLOVÉ. (28.01.2024)

Po druhém zhlédnutí zvyšuju. Jako trilogie, ač neplánovaná, je to opravdu komplexní a kompaktní - jsem zvědavý, jestli se podaří navázat za dalších deset let. Dvojka úspěšně nahrazuje romantickou jedničku cyničtější realitou, ale zůstává příjemná a zároveň pravdivá atmosféra. To je největší přednost série - příjemné, ale zároveň přesvědčivé. Nenapadá mě srovnání. (29.07.2013)

Po dobrom hodnotení a chválospevoch som sa to rozhodol zhliadnuť, napriek neskorým hodinám a na moje počudovanie ma to nijako nechytilo. Od romantiky to má podľa mňa dosť ďaleko, aj keď pár momentov, lepšie povedané dialógov by ušlo. Najväčší problém tohto filmu je, že je nenormálne ukecaný. Celý film je jeden nikdy nekončiaci dialóg a hlavný hrdinovia za 80 minút predebatovali a rozobrali toľko tém, čo som ja nestihol za jedenásť rokov manželstva. Hóódne by som z dialógov ubral a v duchu som si počas filmu vravel, aby už aspoň na chvíľu zavreli zobáky. Romantika je Tatinic, romantika je Farebný závoj alebo Pokánie. Toto bohužiaľ nervy žrúca talkshow s jemným nádychom romantiky. Niekto to tu nazval rozhlasovou hrou a myslím, že to tento film dokonale vystihuje. Nemusíte ho vidieť, stačí ho počuť, a to je na romantiku fakt málo. Slabé tri hviezdikčy. Film 50%. (11.04.2010)

Nepopsatelně krásné. Nemohu svými slovy vyjádřit ani setinu oněch pravdivých a úchvatných dialogů, které ze svých úst pronášejí dva, s nimiž si osud tak rád hraje. Po "prvním díle", který mne docela nudil, ale i tak je nakonec výborný, jsem nečekal mnoho. Vlastně jsem se hodně obával, že budu notně zklamán. Díky bohu (jsem jako Celine a nevěřím v náboženství, držím si nadhled), že tomu tak nebylo! První minuty ve mě sice podivně hlodalo a já cítil, že to možná nebude úplně to pravé, ale nyní bych jakémukoliv filmu na světě dal přednost před tímto. Něco tak zasraně pravdivého (jaký pěkný kontrast, použít vulgární slovo v kontextu s romantickým filmem) aby člověk v dnešní době pohledal, a já bych z fleku mohl do svého díla (kniha, film) promítnout podobné emoce. Takže se ptám: proč se zatím jen Linklaterovi povedlo tak bezchybně reflektovat svoje zkušenosti do scénáře? Protože co je život jiného, než nejlepší hollywoodský scénář? Přiznám se, že od momentu, kdy pár nasednul po příjezdu lodí do auta, jsem byl permanentně "rozložen na molekuly" (ha, konečně vím, z jakého filmu všichni kradou tuto větu!). Bude to znít divně, ale takhle silně se mnou naposledy emocionálně zahýbalo Frodovo rozhodování opustit Společenstvo a vydat se do Mordoru... prostě jen přirovnávám podobně silné filmové momenty, i když ten v Before Sunset je tématicky trochu někde jinde. Abych to shrnul: já zažil (zažívám - 28.01.2010) něco podobného, a totálně jsem se našel v Celine, která je zklamaná, a ví, že na světě není pro lásku tolik místa, jak si všichni myslíme. Jsem teď v podobném stavu: proč se mám snažit? Jsem šťastnější sám. Zklamaný. Jen snad jeden poznatek mi v dialozích citelně chyběl, a to jednoduchý fakt, že ten, koho nejvíce miluješ, Ti nakonec nejvíce ublíží. Ale nebylo by to už klišé? Z tohoto filmu si odnáším desekrát více užitečných mouder, než z jakékoliv knihy, kterou jsem v poslední době četl - a proto já čtu. (28.01.2010)