Divotvorný hrnec

Muzikál Divotvorný hrnec nebyl špatný. Nicméně přiznávám, že kupříkladu My Fair Lady, který miluju, nebo některé další, měly ve svém repertoáru jeden hit za druhým. Zde jsme se jich zase až tolika nedočkali. Příběh sám o sobě je jinak docela zamotaný a na můj vkus se snímek zbytečně táhne. Kdybychom viděli hodinu čtyřicet až dvě hodiny, myslím, že by to docela stačilo. Takže jen dodám, nebylo to špatné, a jsem rád, že jsem to viděl, ale jednou mi to stačilo. A ještě jedna poznámka: škoda, že taková legenda, jakým byl a je Fred Astaire nedostal ve snímku více prostoru na předvedení svého umění. (21.07.2016)

Mladý Francis Coppolis, vždy hravý Fred Astaire a muži i nemuži obletovaná Petula Clark a jejich Divotvorný hrnec. Muzikál, který je i přes svou veskrze pohádkovou atmosféru jedním z nejkrásnějších kousků tohoto žánru. Nestárnoucí písničky, skvělé herectví, milá a lehce naivní atmosféra doprovázená nádherným prostředím a všudypřítomnou dobrou náladou, která z filmu vyzařuje na kilometry. Jediným malým zádrhelem je tak lehce přehnaná stopáž, která mi ale u Coppoly nevadí snad nikdy, velmi milé překvapení. (28.11.2013)

Na muzikál od Coppoly jsem byl velmi zvědavý a zároveň jsem se dost bál, co z toho vyleze, protože jsem si tuhle kombinaci nedovedl absolutně nijak představit. Při úvodní ukolébavce se mi podařilo ve 4. minutě usnout. Na druhé pokračování už jsem se dostal do děje a celkem se mi to zamlouvalo. Především mi docela sedl zvolený humor. Je ho k zaslechnutí velice málo, ale když už se nějaký objeví, tak spolehlivě zafunguje. Většina songů byla prudce poslouchatelná. Snad jen se dalo trošku ubrat těch romantických otravností o trošku umravnit toho sexuchtivého skřítka, který hledal útočiště pro svůj skřítčí úd. S intenzivním přivřením obou očí pálím slabé tři kousky. (03.08.2018)

Dneska už lze jen obtížně najít v Divotvorném hrnci okouzlení Voskovce a Wericha právě pro tuhle látku. Pro uvedení v ČSR bylo ale zásadně nutné vyměnit reálie, protože problémy amerického jihu a broadwayské písně by u nás asi jen těžko v roce 1948 zaujaly. Nicméně právě díky této filmové verzi máme alespoň jakous takous představu o původní podobě díla. Za 20 let odpočaté zpracování se stalo ideální rozlučkou pro Astaira, kterému už táhlo na 70. Filmové muzikály 60. let jsou si sic podobné jako vejce vejci, ale ta referenční výpověď o jedné epoše a žánru zůstává. (03.11.2019)

Hodně rozporuplný snímek. Nesmíte dovolit, aby vás první polovina nudila, a také, aby vám Ogg se svým šišláním a hýkáním při zpěvu začal lézt na nervy. Když tohle přežijete, je vyhráno. Kromě skvělých písniček bych se chtěl zmínit především o neuvěřitelně barevno-umělých exteriérech, ve kterých film vznikl. Zejména scény v lese a u potoka jsou totálně zelené, veselé, sametové. Celkové hodnocení je však k průměru vyvažováno docela slabým příběhem s poněkud něštastně odstartovanou narací. (01.02.2009)