Pohádka o touze

Příšerně stylizovaná kulisová pohádka do moderního nebo zcela bezkrajinného světa s plejádou známých herců, ale pro děti zcela nezajímavá, bezkrevná a naprosto podivná. Takových se v Československé televizi natočilo víc a dle mého názoru to byla jen černá díra na peníze. Tento styl pohádky nemá v televizi co dělat. Hudba: Ladislav Simon (09.12.2012)

Tři dcery Času handrkující se o vládu - Minulost, Současnost a Budoucnost. Holky jsou pevně instalované na stupíncích vzdálených od sebe přesně tak, aby mezi nimi byla spojitost, ale s vymezenou hranicí. Ve dvou jezerních královstvích se zvláštním způsobem tančí a děti tamních vládců koukají do nebe a nechají si zdát rozhárané, hormony ovlivněné, sny. V důsledku pubertální revolty se setká den s nocí a ti dva se na první pohled (z docela velké dálky) zamilují. Díky téhle lásce ostrouhá vládce jezera, který místo lízání ran a šolichání ublíženého ega zvolí cestu pomoci šťastnějšímu sokovi. Dialogy v pohádce připomínají moudra z náhodného generátoru slov. Je to pochmurné, patetické a emoce postav nedávají smysl, a to včetně lásky ústředního páru. Další zmatení způsobují šílená jména všech postav, všichni se jmenují od el, je jasné, kdo za tímhle majstrštykem stojí - Lobotomie! (09.01.2016)

Trochu ve stylu Ludvíka Rážy, ale jinak podivná historka na téma Romea a Julie v řeckých a egyptských kostýmech s mnoha tanečky a tanci. Jedno království žije ve dne, druhé v noci. V jednom nemohou být na měsíci, ve druhém na slunci. Ale když se do sebe náhodou při svítání/západu uvidí princ z jednoho a princezna ze druhého království, jsou ochotni udělat cokoliv, dojít si za králem jezera, který je do princezny také zamilován, za Měsícem, za Sluncem (kostýmy z Princ a Večernice včetně jednoho z herců), a nakonec skončí u Pána času, který rozhodne, že chvíli bude vládnout současně minulost, přítomnost a budoucnost, a tím se vše nějak napraví. Vysvětlené to není, ale princ a princezna jsou asi šťastni. Depka až na půdu. (03.02.2018)

No tak nevím, čím se sjel Petr Janiš při psaní scénáře a co si potřebovali vyzkoušet (nebo spotřebovat a vykázat) Jan Ritter a Zuzana Lesáková (scéna a kostýmy), ale vzniklo podivné deklamování v jakýchsi egyptskoasyrských kostýmech, kde se hlavně spotřebovala spousta tylu na zakrytí stěn studia a kostýmy tančících, hodně umělého kouře na zakrytí podlahy, předstírání vodní hladiny nebo snad že by na vytváření snové atmosféry, proboha? Chvíli v bílém, okrovém a pastelovém, chvíli v modrém nebo zeleném, Kývání kamerou, rozostřování a bublání jako že je Ondřej Pavelka pod vodou, modrá hlava štiky (v životě asi tuto rybu neviděli). Brnkání na jakýsi strunný nástroj a nějaké šmytce. Dialogy jako Otče, z čeho roste krása leknínu? Z našich slz, dcero. Což nejsme šťastni? NEBO V tom, co se nám ukrývá je podstata pravého poznání – deklamuje pan Lukavský svým krásným hlasem OMG Kateřina Brožová natahuje ruce, Alexej Pyško sošně stojí, Jiří Langmajer vyděšeně jakopádluje klackem s jakýmsi naběračkoidním průhledným přílepkem na konci, postavy se jmenují Lekió, Lotién, Lokéna, Loló, Lelé, Lóna Lotus Lotén a podobně, takže pochopitelně po pěti minutách už nikdo neví, kdo je kdo a všem je to asi jedno. Nedejbože aby tohle vidělo malé dítě jako pohádku, to by je mohlo doživotně poznamenat. Ještě že existuje rychloposuv, povinné sledování v reálném čase bych považoval za hodně brutální mučení. (15.05.2015)

Další z mé osobní kategorie nazvané tzv. alegorické... Jak kostýmy, kulisy, tak jména či pohyb všech postav je podivný a místy připomíná vzpomínku nebo sen po požití LSD. Láska ústřední dvojice je podivná, vždycky mě překvapí, kolik k takové zamilovanosti stačí. A pak už je vše temné, patetické a šíleně podivné. Přiznám se, že mám rád klasickou pohádku v níž hraje roli česká selka a (ne)obyčejný chasník a král s královnou nenosí na hlavě podivnou WC mísu. Kostýmy jsou trochu hozeny do Egyptského (orientálního) stylu. (19.02.2024)