Dvanáctiletí

Děti dokáží být vůči sobě neskutečně kruté, zvlášť pokud někdo „vybočuje z řady“, to je známá pravda. Film začíná zlomyslností, která ve spojení s hloupostí zaviní tragedii a poznamená každého ze zbylé party vyděděnců. Traumata poznamenaných dětí, které si navíc připadají nepochopené i dospělými, protože ti se potýkají se svými problémy, děsy a nebo jenom pohodlností. A proto si k nápravě toho svého maličkého a nespravedlivé světa zvolí vlastní a mnohdy ten neextrémnější způsob jaký si bylo možné vybrat. Film je rozhodně „ jiný“, má naprosto neznámé herecké tváře, zabývá se závažnými tématy, ale na mě tam bylo těch tragédii a traumat nějak moc a jejich řešení …. No, to už posuďte sami. (01.11.2006)

Trochu podivínský, smutný ale i hřejivý a příjemný snímek. Má silnější a slabší pasáže s tím, že se vše ke konci ještě graduje i když už se na začátku zdá, že to není možné. (Vzhledem k okolnostem). Příběh se motá okolo skupinky kamarádů- řeší jejich společné problémy i problémy/ strasti/ radosti každého a jejich rodin. Nevadilo by mi kdyby šel film více do hloubky jednotlivých postav, protože to místy působilo celkem jednoduše což byla škoda, protože potenciál ten by příběh rozhodně měl. Ale dívat se na to dalo i když nevím jestli někdy dostanu chuť se na to kouknout znovu. Trochu slabší tři hvězdičky. (02.03.2013)

Mozaika troch detských osudov, ktoré na papieri vyzerajú perfektne. V jednotlivostiach miestami veľmi silné, ako celok leptané absenciou kvalitného rozprávača, čo za sebou necháva spúšť fragmentov, ktore MOHLI po kope tvoriť úžasný film. Aj pre to MOHLI budem zlý a zaokrúhlim nadol. Neexistuje, aby som film kde deti vychovávajú dospelých bral vážne. P.S. Zoe Weizenbaum bola výborná (aj ostatní fagani). 50% (21.05.2008)

Poměrně zdařilé drama vyprávějící o třech dětech vyrovnávajících se s jednou děsivou tragédií, jenž zasáhla všechny a pak problémy, které trápí každého z nich zvlášť. Mladí herci jsou dobří, neškodilo by však se jim dostat ještě více pod kůži, tomu klučinovi s velkým znamínkem na tváři by to určitě prospělo. Takhle nás film jen nutí na něj (a na jeho "protivníka") neustále měnit názor. Výraznější dovětek by byl rovněž fajn. (25.12.2007)

Ó můj bože, to bylo děsivé. A po zralé úvaze dodávám: Můj tatínek se mě pravidelně ptá, jestli si vůbec ještě dovedu nějaký film užít, když všechny automaticky analyzuju a hledám chyby v dramaturgii a návaznost dějových linek a bůhvíco (a dělám mu o tom nekonečné přednášky, chudákovi). Jednou z mých odpovědí bylo, že když má film duši, tak mu odpustím všechno. Tady je toho dost k odpouštění, ale když ta duše je tak krásná! Ten nekonečně dlouhý moment, kdy se bojím, že se ho dotkne, a celou dobu prosím, ať ne, ať to nedělá, a ona i natáhne ruku, ale potom se zastaví a odejde. Nebo když chlapeček zatluče maminku do sklepa a oknem jí servíruje saláty, protože ji má rád. Nebo když žalem zasažená matka svému synovi s vážným výrazem řekne, že by byla nejraději, kdyby se jiným rodičům dostalo na oplátku stejného žalu, jako se dostalo jí. Nebo když tatínek s plamenem v očích vysvětluje svému chlapečkovi, že konečně našel něco, od čeho se může odrazit a dál fungovat, a chlapeček mu ten plamen bezohledně uhasí. (10.11.2014)