Poslední dny Sophie Schollové

Poslední dny Sophie Schollové patří přesně k tomu druhu snímků, které sbírají hvězdičky za své téma a hlavního hrdinu. Tou je skutečná odbojářka popravená za protinacistickou činnost. Přestože se mi film v celku líbil, měl jsem a mám pocit určité schématičnosti ve zpracování a pohledu na Sophii Schollovou. Nemám nejmenší problém s výkonem Julie Jentsch, spíš s tím, co jí předepisuje scénář. Po drtivou většinu stopáže filmu je její hrdinka jednoduše statečná, nevypadne z role a s výjimkou dvou momentů nedává najevo své emoce, ačkoliv je v bezvýchodné situaci a hrozí jí jen to nejhorší. Téměř stále se usmívá a velmi rychle reaguje na verbální útoky vyšetřovatele. Četl jsem před časem řadu skutečných příběhů našich odbojářů a o jejich anabázi v nacistických káznicích, na gestapu, před německými soudy a posléze v koncentrácích. Gestapo a státní soud v Berlíně představovaly velmi dobře fungující mašinérii, která měla souzené zlomit a zničit. Vždycky pochopitelně nebylo nutné vyšetřované fyzicky mučit, někdy se přiznali dobrovolně. Metody byly ale v celé Říši podobné a k fyzickým trestům, výhrůžkám a nejrůznějším druhům mučení nebylo nikdy daleko. Aby si Schollová dovolila výchovnou přednášku svému vyšetřovateli o přednostech demokracie a hříších totalitního Německa a později totéž v menším vydání provedla i nechvalně proslulému Rolandu Freislerovi jako předsedovi státního soudu mi přijde značně nepravděpodobné, byť detaily ohledně soudu s Bílou růži neznám. Lidový soud v Berlíně ale dokázal zlomit i velmi tvrdé soupeře, mimo jiné se pod Freislerovým řevem hroutili zkušení váleční velitelé při soudu s Hitlerovými atentátníky nebo komunističtí odbojáři zvyklí na dlouholetou ilegalitu a tvrdou konspiraci. Zkrátka a dobře mi to přijde trochu moc školometské a předvídatelné. U nás to zní možná svatokrádežně, ale to už jsem měl pocit většího ztotožnění a reality při četbě Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. (Pochopitelně necenzurované verze.) Celkový dojem: 65 %. (24.04.2009)

...jak těžké musí být stát za pravdou až do konce... ano, neumím si to představit... měla bych sílu? nevím... ale film pro mě vyznívá trochu hluše... chybí mi větší propracovanost postav... ne pouhé domněnky a studentská naivita... snad je to tím, že nikdo z nás (ani z tvůrců) takovouto zkušeností neprošel... (díky za to)... proto je tak těžké byť i jen naznačit, co se asi tak mohlo odehrávat v myslích těch, kteří jsou takto stateční... největším bojem může být vnitřní boj o vlastní mír... (09.01.2014)

Komornější válečné drama, které ale těží ze své komornosti maximum. Nedokáži si představit, že to šlo natočit lépe. S hlavní protagonistkou jsem se naprosto sžil a fandil jí. Kamera se od hlavní hrdinky vlastně vůbec nehne, a tím jen podpoří ono psychologické propojení, které mezi mnou a hlavní protagonistkou vzniklo. Obrovský palec nahoru a plný počet hvězd. Toto drama jen tak nezapomenu, protože nezapadne za jiné podobné. 85% (05.01.2017)

Než jsem viděl tento film, nevěděl jsem ještě nic o Sophii Scholl ani o skupině Bílá růže. Byl to tak pro mě možná ještě intenzivnější zážitek, protože jsem vnímal velmi silně všechny nadějné signály, že to může dopadnout jinak. Film mě zaujal natolik, že jsem hned začal pátrat v historii. A i druhé shlédnutí bylo velmi intenzivní. Za jediné nedostatky považuji lehčí rozjezd filmu a až příliš strojený soudní proces s příliš hrdinskými projevy. Když jsme u procesu, zajímavé je přirovnání Rolanda Freislera k Josefu Urválkovi (viz. komentář sportovec). Jinak tedy musím říci všechna čest. S herečkou Julií Jentch jsem viděl již dříve filmy OBČANSKÁ VÝCHOVA a OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE. Věděl jsem tedy, že je dobrá. Ale to, co předvedla tady, je něco neuvěřitelného. Málokdy se vyplatí postavit celý film na hereckém výkonu jednoho herce nebo herečky. Tohle je jeden z případů, kdy se to povedlo. Scény, kdy se Julii kamera věnuje, jsou nejlepší. V momentě, kdy začínají výslechy a pozornost se soustředí již čistě na ní, začíná být film opravdu dobrý. To sdělení všech druhů citů a emocí, které se nám dostává, je naprosto uvěřitelné a pohlcující. Jak čas běží, důkazy proti Sophii jsou stále jasnější. Od určité chvíle si divák již nepřeje nic jiného, než aby vydržela tlaky výslechů a nezřekla se svých ideálů. V této souvislosti divák vnímá každou slabost hrdinky velmi silně. Člověka už pak může jen dojímat, s jakou statečností odolává všem tlakům a stojí si za svou pravdou. Odkud bere tu vnitřní sílu? Hraje v tom snad roli, že z kraje 30. let se krátce připojila k Bund Deutscher Madel a mohla se tak na vlastní oči přesvědčit, jak nacistická zlovůle mění smýšlení lidí? Je za tím snad odkaz jejích rodičů? To, že otec, byl perzekuován režimem? Silně křesťanská výchova její matky? Samotná víra v Boha? Nebo její intelekt a humanistické smýšlení? Nejspíš to všechno a mnoho dalšího mělo vliv na to, že se zachovala, jak se zachovala. Po právu se stala hrdinkou a vzorem hodným následování. Lidé potřebují své vzory a své hrdiny. Dávají jim naději na lepší svět. Víru v nalezení lepšího člověka v sobě samém. Je to samozřejmě mýtus, který v sobě budujeme. K něčemu takovému je třeba mnohem víc než uvědomění si správného. 86% Pro mě jeden ze dvou nejlepších německých filmů za poslední desetiletí. (02.11.2010)

Gudaulin ma múdro poučil, ako veľmi môže byť tento film vzdialený od reality :-) Napriek tomu sa mi páčilo jeho spracovanie - zdalo sa mi také odosobnené, takmer dokumentaristické, až na mňa o to viac vplývalo (asi ako píše Ripo). Akoby postrádalo silnejšie prejavy emócií, všetko bolo také... triezve až chladné. Možno o to viac, že mi tvorcovia nepodsúvali srdcervúce scény rovno na lopate, hľadala som emócie za tvárami plnými sebaovládania... Oukej, zmanipulovali ma, dostali ma a dávam 5*, lebo sa mi fakt páčilo :-) Ale manipulujú nás takisto iné filmy o druhej svetovej, len pre zmenu opačnými metódami. (04.11.2009)