• Willy Kufalt
    ****

    ,,Tak už jsem zase jenom číslo..." Tenhle film měl nejen smůlu v době vzniku (díky nepříznivé politické situaci se dostal do distribuce až s pětiletým zpožděním), ale stojí v hlubokém zapomenutí dodnes (s výjimkou občasných repriz na CS-filmu). Po rozpačitém úvodu se vzápětí otevře opona na vězeňském "jevišti", kde stojí v roli vězenkyně obhajující svou nevinnu Dana Medřická. Zahajuje se hra, která může znamenat obrat v příběhu nešťastné osoby, z níž se pro všechny kolem stalo pouze číslo - 72. Postupně se nám pomocí retrospektiv, vzpomínek, inscenací a rekonstrukcí odhaluje závažný detektivní případ o podvodu, vraždě, odsouzení a velké nespravodlivosti a v závěru dojde hned k dvounásobnému překvapivému zvratu. Stačilo říct dvě slova. ,,Dvě slova, která jí stála 10 let." Mohlo to být jméno, mohla to být ona zajímavá indice. Jenomže láska s city zvítězila nad svědomím a pravdou, hned dvakrát... Pozoruhodnej noir-film s pěkným temným vizuálem západního střihu a výborným hereckým obsazením, kde především excelují v rolích vzájemných soků Eduard Dubský a Vladimír Šmeral. 80% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948)(3.1.2018)

  • Gekacuk
    ****

    Film byl natočen v roce 1948, ale děj se odehrává v roce 1926 a 1936. Je to zajímavý film, ale bohužel má docela nereálný děj. Je třeba ho brát jako experiment s určitým nadhledem. Velice nepravděpodobné je zejména to, že Medřická trvá na své vině kvůli člověku, kterého viděla velmi krátce podruhé v životě. Přesto slepě věří, že se k vraždě dozná sám. Rovněž je zcela nepravděpodobné, že by ředitel věznice prováděl takové experimenty s divadlem. A k tomu vystoupení si ještě zvát renomované herce a dokonce členy poroty??? Nakonec při vší té smůle hlavní hrdinky relativně všechno dobře dopadne. Je naznačeno, že za rok bude propuštěna z vězení a zanedlouho také její platonická láska. Je ovšem otázkou, jak se pár vyrovná s tím, že vina z vraždy bude již navždy na bedrech Dvaasedmdesátky.(1.8.2010)

  • xaver
    **

    Pokus o drama, které ale není uvěřitelné. Zajímavý námět, který mohl být propracovaný daleko lépe, aby z toho bylo skutečné drama. Takto divák neví, co tím chtěl autor vyjádřit, leda to, že nevinná žena trpí desez let, aby potom trpěla dál. To člověk asi dokáže, ale měl by k tomu mít hodně silný podnět. Což tady postrádám.(27.4.2012)

  • vypravěč
    ***

    Originální koncept spojující dvě svébytné, byť příbuzné, umělecké reprezentace skutečnosti, se snímku věru nepodařilo naplnit. Vino je především přizpůsobení divadelního představení řeči filmu a ke konfrontaci tedy nedochází. Smysluplnější by bylo zachovat prázdnou scénu vězeňsky inscenované divadelní hry a konfrontovat ji s tvářemi vězňů reagujícími na předváděné drama – prostě zůstat v jednom, izolovaném světě, do něhož vešlo vyprávění jinak než jen nedbale odvyprávěnou historkou na cele. Proměněno v pouhý rámec filmu, pozbývá zachycené divadlo své identity a ponižuje se na malicherný nástroj napomáhající objasnění zločinu. Moc divadla se v tomto pojetí zcela ztrácí a tím i výjimečnost snímku bere za své.(29.7.2017)

  • ripo

    Langrova „Dvaasedmdesátka" i jeho ostatní hry byly oblíbeny na našich scénách, protože se odlišovaly, zejména volbou námětu, prostředím, výběrem postav, jejich jazykem i řešením jejich osudů, od průměrných dramat své doby (dvacátá a třicátá léta). V „Dvaasedmdesátce" jde při inscenaci i o zajímavý experiment divadla na divadle. Rozuzleni příběhu Marty Kulišové nastává ve scéně, v níž herec (ve filmu režisér v podání Rudolfa Deyla st.) předvádí Trojanovi a Martě vyvrcholení jejich tragedie; nezainteresovaný herec vyjádřil to, co Marta nedovedla napsat ve své hře a co Trojan nedovedl při svém pozdním přiznání formulovat, protože „...umělec musí znát i to, co je za slovy — co už člověk nedovede říci, ale jen myslit. A někdy snad ani myslet, ale jen cítit a snít." Tato vrcholná scéna celé hry dopadá ve filmu chladně a nevýrazně. A tak je tomu s celou filmovou „Dvaasedmdesátkou". Zpracovatelům Langrovy hry, ani režiséru filmu, se nepodařilo vyzvednout to, co je v „Dvaasedmdesátce" kladné, uniklo jim Langrovo mistrovství dialogů, jimiž dovedl vykreslit celé hnusné prostředí falešných hráčů, podvodníků a jejich milenek, nepochopili velký otazník v závěru hry — co je to lidská spravedlnost, ani kritiku justičního systému, ani zoufalý výkřik Marty Kulišové, připravené o deset let života. Ve své filmové podobě svědčí „Dvaasedmdesátka" o rozpacích, filmové dramaturgie před r. 1948, kdy byla natočena. Filmový přehled 38/1953(27.11.2008)

  • - Film sa dostal do kín až po piatich rokoch od natočenia, pretože cenzorom sa nepáčilo, že pripomínal buržoáznu kinematografiu. (Raccoon.city)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace