Babička

Čím jsem starší, tím více mám pocit, že žijeme v divné době, v níž jakoby lidé ztráceli jemnocit, a láska, něha, pokora, upřímnost a čistota jsou pokládány za slabost a trapný přežitek, který je k smíchu. Některé zdejší hrubé komentáře k tomuto filmu hovoří samy za sebe. Já jsem při opětovném shlédnutí Babičky po letech od prvních minut až po ty poslední stěží potlačovala slzy. To, co zde někteří označují za přehnaný sentiment a naivitu, není totiž ve skutečnosti nic jiného než ryzí lidskost, která bude ovšem v současné uspěchané době pro mnohé diváky odkojené nynější plytkou ,,kulturní" tvorbou ve své pravdivé naléhavosti obtížně stravitelná. Kniha Boženy Němcové přitom není žádnou idylkou, za niž je často označována. Pod barvitou veselostí vesnického života se často skrývá těžký životní úděl, od počáteční babiččiny osamělosti v její chaloupce po ztrátě manžela a odchodu dětí, přes skrytou bolest kněžny, které stejně jako babičce zemřelo dítě, a proto ani ona nebude jíst jahody, chudobu rodiny Kudrnovy, Kristlu trpící pro snoubence naverbovaného na 14 let, Hortenzii, ač z jiného sociálního prostředí, trpící zrovna tak, až po vrcholně tragický osud Viktorky v rozměrech antického dramatu. Jako dítě jsem si tak z její četby odnesla vedle radosti i pocity smutku a melancholie. Z této filmové adaptace pak doslova sálá poetická atmosféra předlohy, čímž pro mne zcela překonává poněkud nudnou a unylou adaptaci Moskalykovu. Jednotlivé scény, ať již jde o příjezd babičky, návštěvu nafrněných slečen ze zámku, setkání s paní kněžnou či první políbení zraněné Viktorky černým myslivcem na mezi jako by vypadly z jejích stránek a současně z Kašparových ilustrací, kterými bylo moje vydání opatřeno. Stručně pojatý příběh Viktorky tu možná i díky černobílému formátu působí obdobně strašidelně, jak na mne působil v knize v době, kdy jsem jako dítě ještě nemohla plně rozumět lásce mezi mužem a ženou ani milenecké touze. Vhodné nasvícení přitom činí Nezvalův pohled uhrančivějším než pohled páně Čepkův. A jeho hlas je vskutku podmanivý, stejně jako je Viktorčin smích vpravdě šílený. Herecké výkony většiny zúčastněných nelze než pochválit. Terezie Brzková ztělesnila babičku přesně tak, jak jsem si ji v dětství při četbě knihy představovala. Prostá venkovská žena ztělesňující moudrost a dobrotu stáří, laskavá, vřelá, skromná, šetrná, neúnavně pracovitá a přijímající životní těžkosti i přirozený běh lidského života s pokorou a vděčností k Bohu, občas mírně kárající a napomínající, držící se svých zvyků i víry včetně některých pověr, jedním slovem starosvětská. Paní Kurandová se jí ve svém pojetí ani nepřiblížila; snad proto, že babičku hraje, zatímco paní Brzková jí prostě je. Babička Jarmily Kurandové tak přes veškerou upřímnou snahu působí spíše jako fortelná a vcelku přísná žena, z níž sálá smutek, než jako křehká dobrotivá stařenka vyzařující vřelost a optimismus životním ranám navzdory. A pro ty, kterým se zdá, že paní Brzková žádný výkon nepodala, protože beztak byla jen za sebe a neuměla než laskavé stařenky jako babičku Boženy Němcové či sudičku-kořenářku v pohádce Byl jednou jeden král, doporučuji její nerudnou a hamižnou baronku v Počestných paních pardubických. Stížnosti některých recenzentů na přehrávání a nerealističnost v tomto snímku pak naprosto nechápu. Každičká věta, kterou Terezie Brzková pronese, přirozený projev Světly Svozilové stejně jako srdečný a noblesní projev paní kněžny v podání Marie Glázrové, těch pár slov, která si vymění Viktorka Jiřiny Štěpničkové a černý myslivec Gustava Nezvala (všichni tři zmínění rovněž zcela v souladu s mou představou z knihy), dojetí Boženy Šustrové coby Kristly před paní kněžnou o dožínkách, úvodní slovo vypravěčky, to vše je přece hotová koncentrace citu. Na procítěném hereckém projevu a hlasové intonaci většiny zdejších protagonistů by se mnoho dnešních tzv. herců mohlo učit. Snad jen Nataša Tanská se úplně nevyrovná překvapivě vyzrálému projevu Libuše Šafránkové, ale rozhodně bych ji nezatracovala. Její projev není nijak zvlášť prkenný a Libušku mám spojenou s tolika jinými rolemi, že to na mne působí rušivě, takže nakonec je pro mne Nataša jako Barunka vhodnější. Jediné, co mne mrzí, tak je pouze to, že celý film není delší. Kvůli omezené stopáži musela být přirozeně vypuštěna řada věcí. Nejvíce asi zamrzí větší propracovanost vztahu babičky a Barunky, chybí i drobnosti jako například babiččino vyprávění, kterak jako mladá potkala Josefa, císaře, či závěrečné kněžnino ,, šťastná to žena" a oznámení babiččina úmrtí včeličkám, které mi trochu chybělo. Vypuštění posledních dvou zmíněných scén však bylo nutné, aby neubraly sílu závěrečnému apelu ,, Nezapomeň na svou zem, z které jsi vzešla.", z něhož čiší vlastenectví tak mocně, že nechápu, jak to mohli nacisté nechat projít. Zároveň lze říci, že se František Čáp s onou krátkou stopáží popral velmi dobře; vypíchl babičku coby hlavní postavu a ponechal i většinu klíčových okamžiků. Dokázat vytvořit funkční zkratku je totiž také docela umění, vlastně dosti velké, které dnešní filmoví tvůrci už rovněž prakticky vůbec neovládají. Babiččino konstatování ,, Lidi zpanštěli a staré dobré české zvyky jim nevoní." by se pak zvlášť v dnešní době dalo tesat do kamene. Spolu s filmy Zlaté dno s Vlastou Burianem a Nebe a dudy s Jaroslavem Marvanem a Jindřichem Plachtou je Babička skvělý snímek pro každoroční svátky klidu, míru a lásky k bližnímu, jakož i pro konec roku, kdy vzpomínáme na všechny dobré lidi, kteří nás již opustili. Myslím, že neznám laskavější filmy než zmíněný trojlístek. Na závěr mohu jen použít slova uživatele Mariin, který ve zdejší diskuzi uhodil hřebíček na hlavičku, když napsal, že knižní i tato filmová verze Babičky ,, se líbí těm, kteří touží po lásce, moudrosti, dobru a kráse, protože intuitivně cítí, že ideál, který ukázala Božena Němcová a po ní ve filmu František Čáp, ideál, který v sobě nosí všichni dobří (i když nedokonalí) lidé, je krásný a pravdivý." Za mě plný počet. (04.01.2024) (méně) (více)