Mlhy na blatech

Hrušínký tu typově předznamenává postavy romantických mladíků o dekádu později představovaných Eduardem Cupákem a Luďkem Munzarem, z hereckých představitelů se mi tu nejvíce líbil Jaroslav Průcha v roli zdeptaného sedláka léčícího svůj bol v alkolu (zdá se mi, že jeho nejzajímavější filmová role). Dobově ukotvený je scénář, kdy český patriotismus (založený na sepětí s českým venkovem) pod nacistickými otěžemi bojoval i takto filmově (a kdy destruktivní rebel poznal svou společenskou roli). Čápův senzualismus (třebaže se skvělou Pečenkovou kamerou) na Kršku nemá, ale i tak dobré a dnes stěží realizovatelné. (07.06.2010)

Tipuji, že to měla být česká odpověď na nacistický film Zlaté město, nebo taky ne - oba filmy se odehrávají na jihočeských Blatech (i když zmíněný Harlanův film jen v první a poslední třetině) a oba kladou důraz na vztah člověka k půdě. Nicméně Mlhy se ani tak nezabývají bažinami, jako rybníkářstvím a za zmínku stojí i vztah českého sedláka ke spravedlivé šlechtě. Co se příběhu týče, film se rozjíždí pomalu a teprve od druhé poloviny mě začal zajímat. (31.07.2011)

Nejdivočejším koněm z celé Potužákovy stáje je Vojta. Vojta je nevycválaný samorost s dobrým srdcem, které se však stydí ukazovat. A tak jen plive na všechny strany trošky jedu, aby náhodou nevypadal jako milý kluk. Jen před mladou Potužákovou si na nic nehraje, před tou beze studu odkrývá i své nejsvětlejší a nejcitlivější stránky. Rudolf Hrušínský se beze strachu postavil před kameru a dal svému Vojtovi tolik emocí, co mnozí jeho mnohem zkušenější kolegové nedokázali věnovat svým postavám ani dohromady. Zcela zastínil i jako vždy výborného Štěpánka, který zde má menší roli, takže výslednou kvalitu filmu příliš ovlivnit nemohl. Mlhy na blatech stojí a padají s Rudolfem Hrušínským. (05.02.2023)

"Pozdní láska", "Mlhy na blatech" a torzo "Ze světa lesních samot" jsou jedinné filmové přepisy spisovatele, kdysi tak populárního, a aktuálně tak ignorovaného. Jeho knížky se dnes vyhazují z domácích knihovniček, aby bylo místo na cetky a rodinné suvenýry. Česká filmařina se po druhé světové válce rozhodla na Klostermanna zapomenout jako na autora, který nemá k dnešku už co podotknout. A nejspíš je to i pravda. Kázání o hrdosti v pokoře už sotva koho zajímá. Úleva pociťovaná, když tvrdé srdce (Dylan: You know their hearts are hard as leather) měkne, se už nepociťuje... Ale nakonec buďme rádi, že základní Klostermannova díla jsou filmem nedotčena. Kdoví, jak by to dopadlo, a kdo by dneska zahál takového hříbka jako mladý Rudolf Hrušínský. Zapomeňme na Zbudovská Blata. Pozn. 1: Myslím, že jsem nedostaečně popsal rozdíl mezi klostrmannovským a (dejme tomu) babišovským paradigmatem. Za Klostermanna měli lidé (zde mluvím převážně o sedlácích) své jednoznačné názory a vize, uměli je zdůvodnit, formulovat a podle toho žít. Babišovská doba je naproti tomu zcela oportunistická, lidé jsou bez názory, formulovat neumějí (a nechtějí) nic a žijí nahodile podle marketingové matice SWOT (slabé stránky, silné stránky, příležitosti, hrozby), kterou neustále automaticky (bez přispění Já) zpracovává, přepočítává a vyhodnucuje jejich mozek, a přitom se navíc domnívají, že činí spontánní rozhodnutí. (10.02.2019)

Není divu, proč se tento film za našeho režimu moc nepromítal, bylo tam poněkud přepánbíčkováno. Ale to je nutné přehlédnout. Tenhle film jinak patří k jedinečným dílům naší kinematografie. Zajímavá u mě byla konfrontace dvou českých legend dvou hereckých generací - Zdeňka Štěpánka a Rudolfa Hrušínského. Ten v dobách svých počátků ještě poněkud přehrával, čímž ale zdůraznil rozdíl mezí ním - schovancem, a slabošským sedláckým synkem (V. Salač). Jarmila Smejkalová byla méně výrazná, Průchova scéna opilce byla opravdu skvostná. (31.10.2020)