Adamova jablka

Naprosto absurdní a přitom velmi civilní kombinace všech druhů emocí, který se navíc dokážou protočit i během jediný scény a to není jediný čím mě film uzemnil. Další věc je, že o drtivé většině scén se může přemýšlet a dlouze diskutovat nad jejich interpretací. Poslouchat, koukat, myslet, to je to, co chce tenhle snímek po svým divákovi a za to nabízí lidskost, humor, inteligenci, emoce a to je zatraceně výhodnej byznys nemyslíte ? (18.10.2011)

Na starozákonním podkladu vytvořil Jensen vrstevnatý příběh, v němž hrají prim na severskou kinematografii vizuálně netypicky zjitřené motivy "velkého druhého" (Boha / skutečnosti / symbolického pořádku... whatever...), ale s nimi ruku v ruce kráčejí zcela typické "nepřímé dialogy". Postavy rozmlouvají, ale smysl jejich promluvy se odvíjí na symbolické rovině, ne v tom, co se říká, ale v jemné interakci náznaků, zámlk a skrytých významů. Postava Madse Mikkelsena, jakkoli obestřena biblickými stigmaty, je v jádru čistě lidská a její poselství, že před skutečností je třeba unikat za cenu milosrdných klamů, změkčuje i občas "trochu příliš" monumentální symboly. Nejde tu totiž o ně, o nějaké nepolapitelné entity a velké ideje, ale o ten hřejivě-mrazivý život vezdejší, ve kterém všechny postavy zakoušejí na vlastní kůži, že každý z nás potřebuje jablečný koláč a přivřené oči, aby se ze zdánlivě kruté absurdity existence stala snesitelná hra. Ať už je Ivan Jobem (či jen zaslepeným človíčkem) a Adam pokoušený Satanem (či jen hlupákem žijícím bludu), Adamova jablka chutnají kysele a přitom se od nich nelze odtrhnout. Je v nich pachuť nadějí, útěků i sladkých návratů. Nijak závratně hluboký, přesto nádherně "pravdivý" film o tom, že nemá žádných trvalých pravd a neotřesitelných jistot. Černá biblická tragikomedie. (19.12.2010)

Adamova jablka jsou nádherný film, opravdu nádherný! Je na něm hezké snad všechno. Od začátku, do konce. Ve filmu se objeví bláznivej pobožnej, ultrapravicovej nacista, co si na stěně místnosti, kde bydlí, pověsí obrázek Adolfa a kupa dalších magorů. Ale já si je prostě okamžitě zamiloval. Miloval jsem chvíle, kdy se Adam snažil udržet svůj přístup myšlení a pokaždé, když mu Adolf spandul z hřebíčku na zdi, tak ho zvednul, upravil a opět ho tam zavěsil. Nebo když farář Ivan v autě poslouchal Bee Gees. Ten nacismus ani to teploušství jsem jim neměl za zlý. Prostě jsem koukal na film, který se skládal z jedné absurdní scény za druhou a všecko to jako celek bylo naprosto perfektní. To nejlepší z nich se totiž objevilo až časem a to nejlepší byla ta lidskost, která všechny ty lidi v tom filmu spojila těmi jablky. Nádhera, Adamova jablka jsem si po shlédnutí ještě párkrát musel pustit, protože i přes všechen ten negativní přístup Adama je film samotný neuvěřitelně příjemný a pozitivní. (05.11.2011)

"Hajtla, pane faráři! Víte, že Bůh je v podstatě inoperabilní mozkový nádor?" Geniální hypotéza dotažená ad absurdum v elegantní konfrontaci dvou extrémistických protipólů. Takhle nějak by to znělo v ufonštině filmového teoretika. A já, jakožto blahoslavený, nenapravitelný romantik dodávám, že to bylo roztomilé pohlazení po penisu při večerním rozjímání nad Biblí u Hitlerova pomníčku. (04.10.2012)

Hodně zajímavý filmový produkt na pomezí magického realismu a psychologického dramatu, trochu podobný Šulíkově Záhradě, obehraný ve svém biblickém ukotvení a aluzích ke Starému Zákonu, ale novátorský v přístupu a nakládání s odkazy k této látce a motivům, postmoderně rozmáchlý ve výběru hlavních hrdinů (typicky bizarní zrůdy a loseři - přestárlý nácek, obtloustlý pijan, arabský terorista, matka - alkoholička) a naračních peripetiích (odkazy k hororům o příchodu Satana...). Je to zajímavý filmový mix - magický realismus způsobuje, že lidé jsou tu takřka nesmrtelní a přežívají čisté průstřely hlavy a psychologické zrání postav zase dává tomuto filmu neobyčejnou hloubku... Příjemné překvapení... (povzdechy nad úrovní české kinematografie v souvislosti s tímto filmem ale nechápu...) (22.02.2008)