Pád

Zničující film, ještě teď brečím. Zvládnutá kamera, zvláštní příběhy, zajímavé navazování dějů, které se prolnou v jakémkoliv nečekaném místě. Plavací slon, nebo Mystick lezoucí z vrby, Darwin v perfektním kožichu, Karlův most, Egypt, úžasné krajiny...zničující ukončování, jo dlouho jsem neviděl něco tak emotivního. (10.02.2009)

Pri hollywoodskych filmoch Tarsema Singha si možno hovoríte, že by ste si pozreli radi film, kde by mohol naplno popustiť uzdu svojej fantázii. Keď si ho nakoniec pozriete, tak si možno poviete, že nejaká tá kontrola štúdia nad jeho fantáziou nie je od veci. Posledné sekvencie Pádu sú poctou histórii kinematografie, ten zvyšok mi pripadá ako pocta výtvarnému umeniu, za ktoré považujem aj všetky Singhove filmy. Keď sa nad Pádom zamyslíme, tak stavba scenára nie je až tak originálna, ako sa na prvý pohľad zdá, ale jedná sa o osobný film a je cítiť, že scenárista vychádza zrejme z niečoho prežitého, alebo odpozeraného zo svojho okolia. Singh je silný autorský režisér, ľahko rozpoznateľný v každom zábere, lenže potvrdzuje skôr tendeciu, že dnes je je ľahšie identifikovať režiséra podľa záberov ako podľa sile výpovede, alebo dialógov. (21.08.2013)

Dokonalá kompozice, fascinující imaginace a láska k filmu, to jsou složky, které tu tak umě mísí Tarsem Singh. Už jenom pro scény z nemocnice v Los Angeles, které se odehrávají ve 20. letech, bych Pád milovala, protože herecký koncert Lee Pacea a Catincy Untaru je něčím výjimečným... Ale nádherné na tom všem je, že tohle je pouhý začátek. Epická pohádka, kterou Roy vypráví Alexandrii si v ničem nezadá s vyprávěním barona Prášila. Dětská imaginace je pak klíč k jeho pochopení. (22.02.2012)

Co způsobí nešťastná láska? Putování, překážky, hledání motýla, zjevení ducha stromu, přetnutí okovů, stržení masky, prohlédnutí, zradu, naději... Dalího oblaka, sloni, hořící strom i paranoicko-kritická metoda (portrét kněze) se mísí s režisérovou oblíbenou zlatou pouští a koňmi. Pastelové tóny - pařížská modř, červená rumělka, vznešený nach. Film vypráví obrazem, a tak to má být. Wagnerova Jízda valkýr hraná se zápalem na housle a doprovázející obrazy světa, který už není. Pláč i smích a zubaté pomeranče. Je čas spát a pustit sny k sobě, jízda právě začíná. (21.02.2011)

The Cell jsem neviděl, protože jsem byl kamarádem před tímto filmem důrazně varován s tím, že jeho trenýrky prakticky celý film vyhlašovaly hnědý poplach (Sice jsem nebojsa, ale nač to pokoušet :-) Takže jsem poprvé vlezl do postele s Tarseme Singhem až při The Fall a vůbec toho nelituji, protože jsem se nechal naprosto okouzlit nezvyklým vizuálem, který celou dobu voní kořením z velkých dálek. Navíc podkresleného melodickou hudbou, která jen umocňuje silný zážitek. Jenže to nejsou jediné zbraně, které The Fall má, protože tenhle film je vyzbrojen krásným a hlavně dojemným pohádkovým příběhem, který je konfrontován s tvrdou realitou, což hodně připomíná Pans labyrinth (Ono těch podobností je mnohem víc). Plus nesmím zapomenout na kouzelnou a moc šikovnou Catincu Untaru a hlavně naprosto přesného Lee Pace, který funguje skvěle jako vypravěč i jako modrý bandita a rozhodně si na tohoto herce dám teď bedlivý pozor. (01.12.2008)