Block Party

Zajímavý dokument o vzniku a průběhu jedné ambiciózní pouliční hiphopové párty na ulici v Brooklynu. Vše v doprovodu, pro mne neznámého, amerického komika Davea Chappella, který se s vervou a mocným týmem pouští do velkoryse pojaté párty. Nechybí přípravy, nadšení, hudba, mučednické sjednocování černošského obyvatelstva s jejich věčnými hesly a horlivě přijímanou rolí utlačované rasy. A ta famózní budova Breaking Angel s jejich bizarním obyvatelstvem a vzletným snem. Vše v nadšeném idealistickém tónu o výjimečnosti, velkoleposti, neopakovatelnosti. Všichni, kteří se zapojují do tohoto zvláštního projektu jsou nadšení a optimističtí. Snaží se vychovávat, pomáhat, ale též věčně a pokrytecky naříkat a láteřit. Ale celkové přípravy a průběh pro svoji technickou nejednoduchost zaslouží velký respekt a obdiv. (16.01.2013)

Block Party není jen záznamem koncertu nějakých hiphoperů, ale i obrazem komunity, která jím žije a toho, jak je tento hudební styl vnímám mimo ni. Nutno říct, že tahle komunita působí velmi nesourodým dojmem. Hodně vzývá Ježíše, ale nově též Aláha, z (až huličské) pohodovosti bleskově přechází ke vzteku a pocit, že je opravdová, se mísí s vnímáním její neautentické namachrovanosti. Skoro všechny tyto její vlastnosti jsou mi naprosto cizí. Nemám pocit, že dokument pronikl o moc dál, než jsem již byl. (21.12.2010)

Přestože vzdálenost hip hopu k mému oblíbenému metalu je stejně daleká jako má cesta k získání jakéhokoli vysokoškolského titulu, tenhle dokument mě naprosto dostal. Něco tak vtipného a plného enegie jsem v kinech už dlouho neviděla. Btw, byl to jediný film na MFF KV, u kterého jsem viděla lidi vestoje aplaudovat. (pozn.: zase tolik filmů jsem nestihla...) (09.07.2006)

Černoši černochům (teda převážně), ještě v době, kdy se to nehemžilo v publiku lidmi, co se zvednutými telefony natáčí vystoupení, to byla ještě ta správná atmosféra. Ale nejvíc na svědomí ji měli hlavně Dave Chappelle a všichni vystupující. Nedá se jim upřít hromada talentu, i když tento styl hudby nějak extra nevyhledávám. Nejvíc mě zaujala Erykah Badu a Jill Scott - obecně ženská vystoupení mi sedla víc než ty mužské, rapperské, které jsou takové trochu moc opičácké a na vše si stěžující (přesto ale poměrně dobré). Nevím, jestli to měli nacvičené, ale to, jak se navzájem doplňovali, to byla super improvizace. Dave Chappelle - sice ho moc neznám, ale s ničím se moc nesral a jeho vtipné hlášky to vše pěkně okořenily... a hlavně má můj obdiv za tu myšlenku zorganizovat takovou akci, pro lidi, zadarmo, za svoje peníze. Vím, že ještě víc nadšený bych byl, kdybych se v USA narodil a víc rozumněl všem těm negerskejm slangům a významu jednotlivých textů, navíc v souvislostech s dalšími kulturními osobnostmi a událostmi. Takhle mi toho určitě hromada uniklo, je to prostě jiná komunita, která má vlastní svět. Co mě nebavilo, tak ze začátku ta prohlídka domu, před kterým se Block Party konala - jakýsi opravdu divný hipísácký pár by si sice zasloužil nějakou tu pozornost, ale ne v tomto dokumentu. Pak se ale víc věnujeme pódiu, kde uvidíme i docela dost známých tváří, které se uchytily i ve filmové branži. Nezpochybňuji Gondryho cit pro hudební průmysl, ale tady se prostě jen zúčastnil výjimečné akce s kamerou v ruce. Ale stejně tak to mohl natočit kdokoliv jiný, protože hlavní zásluhu tentokrát neměl on. (06.10.2021)

V podstatě dokonalý hudební dokument a jeden z nejlepších filmů roku. Má to tři důvody: 1) Hudba - hiphop nijak zvlášť nesleduju - až na několik výjimek mě tato hudba příliš neoslovuje. Těmi výjimkami jsou ale právě lidi kolem The Roots (Erykah Badu, Jill Scott, Mos Def), Kanye West a The Fugees. 2) Dave Chappelle - zábavný člověk, se kterým se nebudete nudit ani minutu. Lepšího průvodce si asi nedokážu představit. 3) Gondryho režie - byl to právě on, kdo Chapella přesvědčil, aby se celá akce konala v tak sevřeném prostoru uprostřed Brooklynu a je jasné, že to byla skvělá volba. Gondry přesně ví, jak se pohybovat prostorem - mezi pódiem a diváky - a daří se mu přenést atmosféru koncertu na filmové plátno. A nejsilnější moment? Killing Me Softly jsme všichni slyšeli milionkrát, ale když si vzala mikrofon Lauryn Hill a začala zpívat Strumming my pain with his fingers, Singing my life with his words, Killing me softly with his song... To prostě musíte vidět. (24.01.2007)