Pokojný bojovník

Klasické téma o nalezení správné životní cesty, tentokrát v atypickém balení. Jakkoliv je tento příběh jedno obrovské klišé o arogantním sportovci a jeho tajemném učiteli, svým zpracováním od počátku mystifikuje, díky hrátkám s realitou působí neotřele. Nick Nolte po divákovi háže jednu moudrost za druhou: vyházejte z hlavy veškerý bordel, žijte přítomností a překonáte všechny překážky, naleznete rovnováhu, klid, štěstí... Kdyby to bylo tak snadné;-). Vcelku zajímavý snímek, ale hlavní hrdina mě moc neoslovil, Nolte mě iritoval a všechno to filozofování mi přišlo příliš vnucované. Hezkých 66,6%, možná se na to někdy mrknu znova a zažiju prozření;-). (16.10.2009)

Jasně, že to má myšlenku a zásadní poselství. Už od dob Mňágy přeci víme, že i cesta může být cíl. Ale tady to na mě působilo strojeně, samoúčelně, a navíc stejně tak přirozeně, jako kdyby gymnasté ve skutečnosti doopravdy v tělocvičně trénovali za tmy. Zdejší hodnocení se mi proto zdát býti poněkud přehnané, poněvadž přítomnost samotného moudra z filmu přeci automaticky nedělá téměř osmdesátiprocentní flák, nemyslíte? K tomu je potřeba nějaká duše, která tu tedy zatraceně schází... (08.03.2012)

Velice chytrá kamera. Velice - a tím nemyslím zaběry na vysvalená chlapecká těla, ze kterých by byla úplně hotová Leni Riefenstahlová. Tady je kamera vtipná, komentující a posunující děj aniž by na sebe přehnaně upozorňovala. Narozdíl od scénáře a zejména pak dialogů, které se tváří velice důvtipně, ale přitom je to jen rafinovaně navoněný balast. Ani ne přímo hloupý, jako spíš zdánlivě hluboký a přitom velice jednoduchý. ___________ Přestože shrnutí příběhu je klišovité, tak provedením vybočuje z očekávaného průběhu sportovních filmů. /6. 3. 12./ (06.03.2012)

The journey is what brings us happiness, not the destination. Zavřu oči. Ustálím tok myšlenek. Neuspořádaný proud. Ty chaotické peřeje, co dennodenně určují, kterým směrem se vydám. Klidná hladina. Věci se vyjasňují. Nevýznamné myšlenky klesají ke dnu, ty podstatné vyplouvají na povrch. A já mám přehled. Zní to naivně? Zní to směšně? Fakt, jak to zní, nevnímám. Ten klesá ke dnu. Závist. Přál bych si jednou nemoci usnout. Vstát a vstoupit do černé venkovní tmy. A v té temnotě se nechat oslnit neonovým světlem zapadlé benzínky. A vstoupit tak nevědomky na cestu vnitřního poznání. Učebnicový příklad výhry obsahu nad formou od druhé poloviny chytá za srdce a při majestátním závěru Vám ho vytrhne z prsou. A vy se díváte přímo sami na sebe. Opakovaná projekce zatlačila neuspokojený dojem prvního zhlédnutí a má mysl se mohla plně soustředit na děsivě hluboké filosofické podkreslení. V pravém slova smyslu, neboť pokud se právě neodehrává, stejně slídivě doznívá v hlavě a mizí až během nástupu další. Není to něco, co by mi změnilo život. Jen se mi líbí myšlenka, že by mohlo. Ještě si s ní pohraju. A skončím s ní, až si přečtu knihu. "Where´re you?" "Here." "What time is it?" "Now." "What´re you?" "This moment." Nejlepší soundtrack z filmu 90% (27.02.2013)

Příběh o znovunalezení toho, co člověk ztratí, když mu přijde, že získal vše. Svým zpracováním a poselstvím, které tento snímek přináší, mi ve spoustě pasážích vyvolal vzpomínky na Srdce v Atlantidě. Očekávala jsem další sportovní drama o sportovci obdařeném a zaslepeném vidinou slávy a úspěchů, které ho postupně připravují o to, co je v životě skutečně důležité. Klasická a věrná linie tohoto žánru. To by byl případ i Pokojného bojovníka, nebýt značné dávky mysteriózna a tajemna, kterým je příběh o nadaném gymnastovi obdařen. Ten mu totiž dodává zcela jiný, jakoby nadpozemský rozměr. K němuž taktéž výrazně napomáhají podnětná filozofická moudra o životě a znovunalezení rovnováhy a sebedůvěry. O celý tento rozměr se stará postava podivného stárnoucího muže, který obsluhuje benzínku. Nick Nolte svou postavu ztvárnil excelentně. Stejně jako Scott Mechlowicz. Nevím, jestli ten kluk skutečně někdy působil jako gymnasta, nebo měl dubléry, ale to, co zde na kruzích a jiném náčiní předvedl, mě uchvátilo, stejně jako ostatní chlapce v úborech:) Již úvod filmu je vizuálně velmi zajímavý a dává lehce tušit, že v podobném duchu se ponese celý film. O původu či skutečné existenci "Socrata" jsem dlouze přemýšlela a stále si říkala, zda-li je skutečný, či co je vlastně zač. Po ujasnění rozlétaných otázek a myšlenek, mi zůstala v hlavě jedna z těch hlavních: "Jak se sakra dostal na tu střechu?":) (10.07.2011)