Otravný chlap

Trochu Orwell, trochu Kafka. V severském zpracování. Hlavní hrdina Andreas se ocitne ve světě, ve kterém mu je s okamžitou samozřejmostí přirazena jeho role. Tento svět funguje sám o sobě jako dokonalý aparát diky absenci citu, bolesti, chuti a vseho, co by mohlo tento spokojený chod narušit a jeho obyvatele přivézt na scestí... Dokonalá atmosféra chladného města a jeho fungujícího aparátu, který nesmí nikdo narušit. Scéna ze sklepa je jako vystřižená z 1984 či Brazil. (08.10.2007)

interpretační rámec, který by vysvětlil podobu diegetického světa, by mohl vypadat všelijak. osobně se kloním k přesvědčení, že jde možná o alegorii posmrtného života sebevraha, popřípadě rozvinutí surreálného vjemu mysli, který se dostavuje právě na prahu života a smrti, roztaženého v hrdinově vnímání do bezčasí/nekonečna a umístěného do podezřele povědomého, ač zcela neznámého místa. ale ono na tom příliš nesejde, oč přesně se jedná, věřte mi. tento nový svět vypadá jistým způsobem utopicky, tedy jako naivistický obraz posmrtného nebe. z jiné perspektivy se jedná spíše o peklo. ale konkrétní rámec není tak podstatný, jako téma samotné, které je paradoxně velmi zřetelné. je jím život sám, jeho šťastné prožití a sebenaplnění v něm, respektivě aspekt lidskosti v životě člověka. a téma nám právě určuje i nejpříhodnější interpretační perspektivu, podle které je nový svět, do kterého se hlavní hrdina dostává, vším jiným, ale ideálem v žádném případě ne. naopak, podobá se skutečnosti života v současné "vyspělé" civilizaci vším stereotypem, veškerou tou šedí a falešnou, pečlivě dávkovanou kompenzací, kterou lidé dostávají namísto opravdového štěstí. Otravný muž je svým způsobem alegorickou, mimořádně !trefnou! a výjimečně krutou obžalobou současné odlidštěné západní společnosti, kritikou náhražek za opravdové štěstí poskytovaných konzumním způsobem žití a poruch vzájemné komunikace mezi lidmi a tím pádem i defektních vztahů samotných. film se nesnaží být nějakou studií, to ani v nejmenším, protože vůbec nepátrá po příčinách a nesnaží se na rozdíl například od Hanekeho rozhodit do prostoru alespoň náznaky, se kterými lze tvůrčím způsobem pracovat. Otravný člověk pracuje s velmi specifickým uvědoměním si určitých abstraktních zákonitostí naší doby, které stejně jako David Lynch ve svých nejlepších filmech převádí přímo do filmové řeči. výsledek je nesrozumitelný konvenčním modům čtení právě jako Lynchovy filmy, přesto smysluplný a žádný protimluv to není. (25.06.2012)

Radím zhlédnout až do konce dřív, než začnete balit kufry, abyste chytili bus do Norska! Že není něco s Andreasovým novým působištěm v pořádku, mně definitivně došlo až při předání obálky s hotovostí v první pracovní den - prý než si založíš účet v bance! :-) Za jistoty, vstřícnost a dostatek se zde platí jinou měnou - zablokováním smyslů k vnímání prožitků, což rozhodně neplatí o nevšedním předvedení myšlenek o stavu společnosti do snímku, kde jsou naopak smysly diváka jitřeny a donuceny ke spolupráci, která nemá padla se závěrečnými titulky. Netuším, zda nový Andreasův svět měl být posmrtným nápravným zařízením pro sebevrahy a poslední záchranou před nicotou totální vyloučenosti, nebo alegorickou prezentací prázdných spotřebních nádob, bezmyšlenkovitě absorbujících diktát doby, každopádně zobrazil stav, kdy je vaše externí realita v nesouladu s vnitřním uvědoměním a těm šťastnějším dal na vědomí, že libé zvuky a vůně se ještě nemusí jevit jen jako vzdálené světlo na konci tunelu. Úžasná scéna s dírou do skutečného světa a epická hudba dolaďují konečný verdikt - 80%. (16.05.2013)

tento film mě chytl hned od začátku a držel až do konce, proto musím dát po rozmýšlení plných 5hvězdiček. Podobenství nebylo daleko od Kafkových vizí a ukazuje odlidštění světa dost absurdní formou, ale zase o to je to intenzívnější zážitek. Ve výsledku velmi syrová parafráze moderní civilizace, která se zaměřuje především na majetek místo vlastního emočního prožívání. Opravdu vyjímečný zážitek. [ PŘÍBĚH: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (03.09.2012)

V Oslu mají hezkou radnici, aneb v městě je řád a pro každého práce. Všichni jsou ok. Všichni jsou hodní. Nikoli „spořádaní“, ale opravdu spořádaní. Všichni jsou zaměnitelní, všichni jsou mrtví. „Ano, to by mohlo být fajn.“ „Ale co opravdu chceš?“ Svět bez chuti. Esteticky dokonale vyjádřeno. Monotéma. (A ta krajina v úvodu!) Zatracení pro sebevraha a duševními sebevrahy jsme dnes všichni. Jeden aspekt dnešní reality. Jedna z možných budoucností, jedna z chtěných a připravovaných budoucností. Perspektiva strašlivější než Nietzscheho „poslední člověk“, totalita, o jaké se ani nesnilo Orwellovi – totalita bez násilí, totalita hodných, dobrovolné otroctví, završení pokroku. Vystačí s jediným železným zákonem: Buď v pohodě! Jediným východiskem by mohlo být zlo. Ale ani to nefunguje. V posmrtném světě sebevrahově není naděje. Jestli je naděje pro nás, zahlédl jsem ji v té rozbité lidské trosce potácející se z metra. Film o otravném člověku si nicméně vystačí i bez varovného civilizačního zřetele; nespokojený jedinec, kterému „něco chybí“, který nedokáže dýchat společný vzduch, je vždy již odsouzencem. A opět: film důsledně rozvíjí něco, co máme zárodečně vždy už v sobě a co se v naší době začíná vyjevovat. Nápis na ceduli u uvítací benzinky: Standard. Avšak: mezi tím ikeáckým světem a místností s bábovkou nevidím podstatný rozdíl, hrůza mdlé spořádanosti šla z obojího. Tato je jen nedokonalým předchůdcem onoho. Štěrbina ve zdi byla lepší. (29.11.2011)