Reklama

Reklama

Dopisy z Iwo Jimy

  • USA Letters from Iwo Jima (více)

Obsahy(1)

Před jedenašedesáti lety se na Iwo Jimě utkaly americká a japonská armáda. O několik desetiletí později bylo v lávové půdě ostrova objeveno několik stovek dopisů. Tyto dopisy pojednou dávají anonymním šikům bojujících vojáků tváře a hlasy. Japonští vojáci, kteří jsou odveleni na Iwo Jimu, si uvědomují, že pravděpodobnost návratu z bitevního pole je mizivá. Velitelem obrany je generál Tadamichi Kuribayashi, jehož cesty po Americe mu ukázaly nemilosrdnou tvář války, ale vedly jej i k pochopení toho, jak Američanům v Tichomoří zabránit v další expanzi. Díky Kuribayashiho nevídané taktice se boje, které si Američané představovali jako rychlou a krvavou porážku, protáhly na čtyřicet dní hrdinné a vynalézavé obrany. Podařilo se to i kvůli tomu, že Kuribayashiho bojovníci dokonale zvládli orientaci v prostoru vulkanického ostrova... (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Recenze (394)

Lima 

všechny recenze uživatele

Bez debat jeden z nejlepších protiválečných snímků, který se kdy zjevil na plátnech kin. Eastwood si nehraje "na vojáčky", na ty "hodné a zlé", ale jeho náhled na válku je mnohem komplexnější. Jeho film je jedním z mála, který nahlíží na vojáky ´Osy Berlín-Řím-Tokyo´ i z lidské stránky (v tomhle ohledu z těch "vlaštovek" před ním si vzpomínám třeba na Vilsmaierův ´Stalingrad´, nebo emotivní závěr ´Nebeských jezdců´) a demýtizuje zažitý pohled na řadové japonské vojáky coby bezcitné válečné kreatury s hlavou plnou kamikadze. Jedno na které straně konfliktu stojíte, bavit se s kamarádem o rodině, vtipkovat, mít strach ze smrti a pochybnosti o smyslu války, to všechno jsou lidské pocity pro všechny stejné a lhostejno v jaké uniformě schované. Eastwood vypráví příběh úsporně, ale každá minuta tu má své místo a některé scény - hromadná sebevražda, rozhovor Barona se zraněným americkým vojákem, zastřelení zajatců, i ta scéna se psem - patří mezi nezapomenutelné. A proč to nepřiznat, při čtení dopisu od maminky zemřelého zajatce se mi hnaly slzy do očí, v Eastwoodově mistrném podání se zkrátka podobným momentům těžko ubránit. Jestli vám připadaly vyumělkované, tak vám už není pomoci, to už "civalovatíte":o). Je pak z filmu zcela jasné, že největším nepřítelem ve válečném konfliktu není bojovník z nepřátelené strany, ale nesmyslné rozkazy blbce v uniformě nadřízené šarže. Jinak bojové scény mají říz, přestože se Eastwood chválabohu nesnaží být co nejvíc efektní (na rozdíl třeba od Spielberga v závěrečné bitvě v ´Ryanovi´) a charismatický Watanabe v mých očích film od filmu roste v Pana herce. Při vší úctě k mému oblíbenci Martymu a jeho ´Skryté identitě´, jasným oscarovým vítězem je opět v mých očích "železný dědek" Clint a jeho citlivý, empatický majstrštyk. Průměrné hodnocení na IMDb - 8.3/10 - mnohem více vypovídá o jeho skutečné hodnotě, než zde na csfd. A nemyslím si, že půlka hlasů tam je od Japonců :o) ()

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Dopisy z Iwo Jimy na mě jako celek příliš nezapůsobily. Snaha ukázat Japonce jako obyčejné lidi, která sbírá u ostaních body mě osobně ničím neohromila. Přeci je úplně jasné, že to jsou stejný lidi jako američani, rusové i němci, že se bojí smrti, že myslí na svou holku a že mají války po krk. Nepopírám, že některé scény mají obrovskou sílu, třeba hromadná "granátová" sebevražda a v kontextu vyznění tohoto filmu mě osobně vzala scéna, jak jde vojín s kýblem hoven a v tom amíci začnou ostrov odstřelovat a on má největší strach, aby se kýblu z hovnama nic nestalo, díky předchozí výhrůžce svého velitele. Bohužel tyto jednotlivé scény nedokážou dát dohramdy stejně silný celkový tvar, protože jsou mezi ně vloženy příliš rozveklé pasáže. Daleko větší dojem na mě udělaly vizuálně bezchybně natočené válečně scény. Myslím si, že kdybych si přečetl pár dopisů z Iwo Jimy rozemlelo by mě to mnohem více. ()

Reklama

POMO 

všechny recenze uživatele

DOPISY Z IWO JIMY sú pekný film. Japonský pohľad na incident je temnejší, vyzretejší a meditatívnejší než americké ZÁSTAVY NAŠICH OTCOV a hlavne na rozdieľ od nich vnútorne funguje (čo zas tak neprekvapí, lebo je koncepčne jednoduchší). Veľkolepé akčné scény sú o to pôsobivejšie, že ich je minimum a väčšinou sú sledované iba z diaľky, vďaka čomu si film udržiava silne komorný charakter. Sentiment a polopatickosť sú vkusne vyvážené s krásnym vizuálom a minimalistickosťou Clintovej hudby, ktorej dominuje krehký klavírny motív. Poteší tiež náklonnosť tvorcov k Japoncom a v kontraste k tomu v niektorých scénach naopak opovrhovanie americkými vojakmi. Škoda, že rozorvané ZÁSTAVY sú DOPISOM tak nedôstojným súrodencom a toto ambicíozne filmové duo zrážajú na úroveň narýchlo vykvaseného front runnera oscarového ceremoniálu. Dať si s dielom o rok-dva viac práce, mohlo sa zapísať do dejín. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Clint Eastwood zde pojímá bitvu o Iwo Jimu diametrálně odlišným způsobem než ve Vlajkách našich otců, jeho diferenciace na ty hodné a ty zlé je sice jasnější, stále však vyniká snahou onu pomyslnou bariéru zbourat. Nejlépe je to patrné ve scéně se zajatým americkým vojákem, jehož dopis svým obsahem v podstatě kopíruje obsah dopisů, jež dostávají vojáci japonští. ___ Dopisy, stejně jako efektnější a nadhodnocená Pouta války, začínají vykopáním minulosti, zde konkrétně vaku s věcmi nezbytnými pro vyprávění následujícího příběhu. Na rozdíl od Pout, v podstatě akčního snímku, mají Dopisy silně humánní poselství a jakkoliv na první pohled vypráví klasický dobrodružný příběh o cti a odvaze, odmítají válku akceptovat coby přirozenou součást dějin lidstva. Jejich divácké přijetí bylo z mnoha pochopitelných důvodů vřelejší než v případě Vlajek. Mají mnohem pevnější narativní strukturu, v postatě chronologickou, pouze zřídka obohacenou nějakým flashbackem, jenž však vždy dodává nový rozměr hlavnímu dění a slouží k detailnější charakterizaci některé z postav. Těch důležitějších přitom není tolik a za hlavní lze považovat dvě – generála Kuribayashiho a pekaře Saiga, kterého doma čeká manželka a malá holčička. Kuribayashi je v podání Kena Watanabeho přesně tím typem správného, vždy spravedlivého a vlasti věrného muže, jaké ztvárňoval John Wayne, dodává mu však ještě jeden rozměr – má respekt ke krajině svého nepřítele, k Americe ("kde se ročně vyrobí 5 milionů automobilů"). Stále je však příliš hrdý na svou domovinu, aby odmítl příkaz převzít velení na tom malém, leč strategicky nesmírně důležitém kousku půdy. Svůj odhodlaný boj nevzdává ani ve chvíli, kdy jej právě vlast, pro kterou bojoval, „zradí“ a společně s hrstkou přeživších odsoudí na smrt. O čekání na smrt je celý film a vlastně i celý život. Eastwood se nad lidským údělem zamýšlí podobně jako v Million Dollar Baby, jde však ještě víc na dřeň problému a mrazivost mnohých scén v tomto ohledu přesahuje rámec běžného válečného filmu. ___ Obsazení japonských, až na Watanabeho neznámých herců rozhodně nebylo náhodilé a přesvědčivostí svého herectví hravě strkají do kapes kolegy z amerického bratříčka. Mnohé scény mi svou „poetikou“ asociovaly díla japonských režisérů. Eastwood buď pečlivě studoval jejich styl, anebo se obklopil tou správnou skupinkou spolupracovníků. Japonskou kulturu se snaží chápat i za hranice toho, co je pochopitelné pro Evropany – například hromadná sebevražda, v Japonsku přijímána zcela odlišně než u nás. Na jednu stranu je to překvapující, zároveň však velice potěšující coby důkaz oné snahy o jednotnost v nahlížení na nesmyslné zabíjení. Ačkoliv je pár scén totožných s těmi z Vlajek (například vyloďování), celkovou atmosférou se Dopisy liší. Liší se v mnoha ohledech, ve výsledku jsou silnějším a přímočařejším filmem, teprve postaveny vedle sebe ovšem dávají Vlajky a Dopisy celistvý obrázek ani ne tolik o jednou boji na jednom ostrově, jako o smyslu podobných bojů, o postoji nás – nezaujatých – k nim a hlavně o lidech, kteří jimi na vlastní kůži museli projít a v mírně pozměněné podobě procházejí dodnes. 90% Zajímavé komentáře: Dale, Indy, Macik, Martinius ()

Cival 

všechny recenze uživatele

Jestli jsou Vlajky o tolik horší než Dopisy (jak se povídá v zámoří), tak bych u nich pravděpodobně umřel. Ale moc tomu nevěřím. Eastwood má řemeslo pořád v ruce a Dopisy vykazují dle mého stejné nešvary, o nichž jsem slyšel z ohlasů na pohled z americké strany (v Americe dost možná na místní publikum funguje úcta k nepříteli a k jiné kultuře). Těžce přepálenou stopáž bych skrouhl klidně o hodinu, a to po sugestivní scéně s granáty, která by po obsahové stránce bohatě obhájila celý film včetně ultradlouhé expozice. Krom zajímavé epizodky s dezertéry se dál už jen ředí "japonský kodex cti" a na deset dalších způsobů se variuje frustrující vědomí toho, že císařův voják nemusí za každých okolností vyhrát, ale rozhodně se nesmí vrátit domů. Možná by mě víc bavilo koukat se na nějakého toho Evropana nebo Amíka, jak je nucen "bezdůvodně" chcípnout - pod Eastwoodovým vedením jsem do duší vojáků nepronikl, jejich řádky z dopisů ve mně nerezonovaly. Navíc sekvence se psem, raněným mariňákem a pak i samotný konec už přesahovaly snesitelnou úroveň protiválečné scenáristiky, v níž se s plakátovými momenty pracuje účelně v zájmu míru a demilitarizace - tohle už bylo nad plán, tak aby i malé děti pochopily nesmyslnost bojůvek. Díky alespoň za charismatického Kena Watanabeho a ohromující útoky letadel. PS: Kromě zvuku nemají Eastwoodovy filmy letos v Oscarech šanci. Del Toro a Scorsese prožijí asi moc hezký večer. ()

Galerie (48)

Zajímavosti (23)

  • Právě na sopce Suribači, kde měli Japonci vybodované podzemní pevnosti, pořídil 23. února 1945 fotograf Joe Rosenthal jednu z nejslavnějších fotografií celé války - vztyčení americké vlajky. (PATTXA)
  • Důsledkem bitvy bylo, že ostrov zůstal okupován Spojenými státy až do roku 1968. (Zdroj Wikipedia)
  • Původně se měl film jmenovat "Red Sun, Black Sand". (ČSFD)

Reklama

Reklama