Reklama

Reklama

Ledová smrt

  • Česko Ledová kořist (více)
Trailer

Partia snowboardistov sa vyberie za pôžitkami do vysokohorskej oblasti. Po zranení jedného z nich sú nútení vyhľadať pomoc - a jediným útočiskom sa zdá byť horská chata v jednej z dolín. Tá je opustená a bez funkčného telefónu, zato s poriadnou zásobou alkoholu a množstvom prázdnych izieb. Niekto alebo niečo sa však v chate predsa len ukrýva. A prvú obeť delí od smrti iba krátky okamih. Kratší ako švihnutie horolozeckým krompáčom... (Nick Tow)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (292)

Renton 

všechny recenze uživatele

MFF KV .. Scénář: Thomas Moldestad, Roar Uthaug, Martin Sundland .. Ultramoderní look s důrazem na ostré zvuky, agresivní hudbu, skvělou kamerovou kompozici a rychle stříhaný obraz. A k tomu tisíckrát recyklovaný scénář o vraždění na opuštěné chatě.. Na první pohled nic pro mě, jenže audiovizuální odér (navíc ve zrekonstruovaném kině Čas!), důraz na humor a cit pro postavy rozhodně udělal své. Je to prostě dobré, což je ve Varech ehm za dobře. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Technicky vzato má tenhle precizně vyfrézovaný slasher blíže k oceli než ke dřevu; organického, nehomogenního, anizotropního, hygroskopického nebo nepředvídatelného v něm není za nehet, včetně padoucha, zato po své cestě vytčené letitými postupy nešetři v nasazení, poctivé rukodělné práci a dráždivém napětí. K jinému skandinávskému hororu Sauna se má asi jako Solomon Kane k Valhalla Rising. Jestliže se v artistické Sauně stejně jako v novovlnných kouscích z poloviny minulého století pracovalo se zvuky, zde jsme na žánrové půdě a převládá hudba. Jinak konzistentnímu filmu neprospívá pouze to, že s přibývající minutami očividně poněkud slábne. Dáno je to rozpojením diváka a postav, respektive nekompetentností vypravěče, který zhruba v polovině vymění subjektivitu provázenou působivým vepsáním diváka do příběhu za vševědoucnost. Divák ví najednou více než postavy a ztrácí dojem pohybu a příjemného tělesného blouznění. Přirozeně to je zoufale kontraproduktivní, protože nejsme v hitchcockovském thrilleru a nemusíme ukazovat bombu pod stolem o čtvrt hodiny dřív, než vybuchne. ____ Kdybych to měl říct pateticky, patrně žijeme v apokalyptických dobách: za mudrce jsou dnes považováni především ti, kdo upozorňují na nebezpečí absolutizace jedné doktríny, na neúnosnost ambice nárokovat si plnou pravdu o světě, na nesdělitelnost víry v univerzální klíč dějin. Velké kolektivní příběhy a pravdy zrušila postmoderna, soustavně vymetáme klišé a bouráme základní orientační madla, jenže jak si ve slavném bonmotu povšiml dekadent Wilde, jen povrchní člověk se snaží vidět za povrch. Zapomínáme někdy, že stereotypy a klišé, pro něž existuje ve společnosti a v intelektuálních okruzích zvláště podvědomí odpor, v sobě skrývají zakletá elementární zrnka pravdy. Novověká věda se primárně soustřeďuje na skryté aspekty světa, zcela analogicky lákají lidskou mysl i další „tajné“ skutečnosti, třeba tajné služby a policie – na relativně banálních tajemstvích, která obhospodařují, je podstatné často právě jen to, že jsou tajná. Představa, že to, co je na povrchu, je klamné a nedostatečné, je velmi silná. Cold Prey zdůrazňuje naopak význam pravdy ve stylu řeckého alétheia, neskrytost, zjevnost, to, co je nabíledni. Coby horor čerpá svou sílu z opakujících se zákonitostí, protože ať jdeme dědovi pro pivo do potemnělého sklepa za Marie Terezie nebo v hlubokém středověku, zažíváme pokaždé totéž, pokaždé tytéž nepříjemně mrazivé pocity. Horor je ahistorický žánr, věčný atavismus. Není to něco sezónního, nějaký módní výstřelek, co bude za pět let pasé. Horory sice nastavují zrcadlo společnosti, ale člověk se nemění a o toho jim jde především. Ukazují, co se stane s člověkem po rozpadu symbolického řádu zákonů, institucí a jazyka, který strukturuje naše vnímání reality i nás samých. Rozpad symbolického řádu vůbec není aktem osvobození od spoutávajících mocenských praktik, jak by to snad vykládal Foucault, nýbrž představuje spíše traumatizující zkušenost. Zkušenost setkání s člověkem. Vůbec nedokážeme docenit, jak obrovská revoluce horory jsou. Brutální útok konkrétnosti, ofenzíva života proti vznešené mravnosti. ____ Teď ale z vážnějšího soudku. Co brání tomu, aby něco podobného jako Cold Prey vzniklo i u nás? Překvapivě docela dost. Truchlivá absence žánrových filmů v polistopadové české kinematografii ukazuje vedle nelichotivého stavu kritiky, která na žánrové filmy klade nesmyslné nároky originality a má je za ekvivalent řemeslničiny, hlavně to, že ty údajně triviální klišoidní postupy zas tak triviální nejsou. Kritici, místo aby tvůrcům předpřipravili půdu dovychováním diváků, vypouštějí popudlivé tematické texty a toliko čekají na zázrak. Neméně ignorantsky si pod záminkou hledání evropských kulturních hodnot počínají papaláši z Ministerstva kultury přidělující dotace. „Je to vytvořeno tak, aby neprošel žádný brak, filmy se musí dotýkat Česka nebo nějakých evropských témat,“ vysvětluje šéf programové rady Mathé. Dnes, kdy se i tak prominentní intelektuál jako Eco vyznává z lásky k brakovým sešitům z třicátých let, je takový výrok tuplem out. Stejně ignorantští jsou ale vůči hollywoodské a žánrové tvorbě čeští režiséři. Ani se ty filmy nesnaží pochopit. Stačí jen, aby se v některém z nich např. střílelo, tak je to už je z principu hovadina. Jako by nedokázali poznat, že to není jen o tom střílení. Podle všeho se tu tedy odehrává něco vážnějšího, rozpor v nás samých, který způsobuje patologický strach před nekompromisním thrillerem či hororem. Současný stav kinematografie je důsledkem tří velkých národních komplexů – komplexu velkého habsburského protektora, mnichovského komplexu zrazeného národa a komplexu pasivity v období normalizace. Země, která byla v posledních 400 letech zhruba 350 let provincií Vídně, Berlína a pak Moskvy, zcela nutně sáhla ke smíchu a humoru jako jistému druhu obrany (z freudovského hlediska je v tom i cosi sadistického: nutkavé tendenční či vulgární vtipkování spadá do arzenálu análních neurotiků). Proto se tak úzkostlivě vyhýbáme thrillerům či hororům, a když už se do něčeho vážnějšího pustíme, vyleze z toho buďto obraz onoho chcípáctví a devótní úslužnosti jako Protektor nebo Obecná škola, anebo tragi-komedie zbavená tragiky (analogicky je v publicistické sféře audio-vizualita zbavená audia, jemuž kritici až na naprosté výjimky nevěnují pozornost, poněvadž filmové hudbě i zvukům a jejich editacím nerozumí). Žánry pro muže (akční, horor, thriller) tak nevznikají vůbec, žánry pro ženy (romantické komedie) sice ano, ale pouze coby pokračování otupujícího, nekonfliktního a kýčovitě líbivého normalizačního poledňákovství, jehož estetika se lehce přelila do nového režimu. Je ovšem nutné mít na paměti, že je to celé malinko zesložitělé díky národně-státním hranicím, které způsobují, že se nám zahraniční filmy často jeví jako žánrová podívaná, ale už zapomínáme na to, že zahraniční diváci mají za žánrové podívané i naše proklínané nežánrové filmy. Co se zdá nám jako apolitické žánrové bezčasí řízené konvencemi a opakujícími se narativními vzorci a mýty, může a často i je v zemi vzniku filmu vnímáno velice citlivě, ukotveně v tamních reáliích. Klasickým případem jsou horory, které bývají redukovány na fantazijní únik do imaginárních světů, ačkoliv představují drtivou reflexi doby: v 30. letech odrážely hospodářskou krizi, v 50. letech vypjatý mccarthismus, v 70. letech rasismus, feminismus či konzumerismus – ti zombíci vlekoucí košíky jsme my, podával klíč Romero – a v současnosti neoliberální mediokracii nebo kriminalitu britské mládeže. Čím je země vzniku filmu vzdálenější, tím větší tendenci ho máme vnímat za žánrový, zatímco film vzniklý u nás je vyjma pravidel a schémat žánru vždy komplikovanější, vždy do něj vstupuje kulturní, společenský a politický kontext a dobová výpověď podemílající redukci filmu na pouhý sled norem. Tchajwanec nebo Paraguayec uvidí v mimozemšťanech ze Siegelovy Invaze lupičů těl zase jen mimozemšťany, kdežto Evropan nebo Amík komouše. Jinak řečeno u nás celá řada žánrových filmů vzniká, jen nejsou jako žánrové filmy vnímány a posuzovány. Mohli bychom to říct i tak, že pojem žánr vlastně vůbec neexistuje! Přesto: existuje nějaké řešení nastalé situace, alespoň námětové? Existuje. Pokud hýří Cold Prey v počátku spektakulárními záběry hor, proč se nepoohlédnout v našem případě v Podkarpatské Rusi, zapadlém koutu země ležícím v nejvýchodnějším cípu bývalého Československa, a nedat dohromady festový hixploitation? V tomto koutu světa, který nazval Olbracht „zemí bez jména“, bychom mohli vystavit Kotka s Mádlem útoku vesničanů a coby subtext zvolit výsměšnou kritiku metrosexuality. O Podkarpatské Rusi se psalo jako o středověké zemi opravdických čarodějnic a opravdických loupežníků. Zvláštní zálibné romantice napomáhaly mnohé knihy, podtrhující tajuplné rysy, stále vynořující se loupežníci, medvědi a vlci. Divoký, zaostalý a po věky zapomenutý kraj ostře kontrastoval s tradičním idealizovaném obrazem české domoviny, jak jej vykreslila umělecký tvorba. Ideální, idylický prostor měl v české próze 19. století charakter prostoru zásadně nedramatického, podobu důvěrně známé, kvetoucí zahrádky: „v sadě skví se jara květ, zemský ráj to napohled“. Nesmírná zaostalost Podkarpatské Rusi, etnická rozmanitost místního obyvatelstva a jistě také katastrofálně slabá vrstva rusínské inteligence… toť uznejme výtečný fundament k hixploataci a poupravě mylně vžitého obrazu českého vesnického realismu! ()

Reklama

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Relativně klasická vyvražďovačky, který přesně nemám rád a kvůli kterým se mi pojem horor tak zhnusil, i když v podání Norských tvůrců, prakticky se stejným základem jako každá jiná vyvražďovačka, a přesně to co mě tak nebaví a rozčiluje. Přičemž nic se nemění ani zde, i když jedno zajímavé na tomhle filmu je, a to závěr, který určitě překvapí a donutí trošičku nad tím vším přemýšlet, a to se u klasických vyvražďovaček na druhou stranu zas tak často nestává. Má to něco do sebe, ale konec nezachrání celý film. Popravdě tam ale pár scén působivých je, a celkově to docela funguje. Rozhodně se na to kouká líp než na Americké bezpáteřní zhovadilosti. ()

J*A*S*M 

všechny recenze uživatele

Snad první slasher, kde jsem se všemi postavami opravdu sympatizoval. A to se cení! K tomu ještě atraktivní norské prostředí a vynikající atmosféra. Přes tato nesporná pozitiva je film ale strašlivě předvídatelný a konec by k mé plné spokojenosti taky musel být jiný. Takhle je to "jen" něco málo přes 70% ()

Cervenak 

všechny recenze uživatele

Myslel som, že umriem od nudy. Zúfalá kopírka všetkého, čo nás už dávno prestalo baviť na amerických slasheroch. S krásnymi nórskymi horami v pozadí - to je jediný rozdiel. Nelogičnosti, všetky mysliteľné hororové klišé, hrozne debilne jednajúce postavy (vrátane vraha - koniec nad priepasťou je obrovské WTF). Bez napätia, bez jediného zaujímavého režijného nápadu, bez poriadneho gore. Má to akurát slušný vizuál, ale ten vám na počkanie vyčaruje hocijaký videoklipový remeselník. Chcel som dať 2*, ale vpálim jednu, aby som vyjadril názor, že toto je presne cesta, ktorou by sa európsky horor uberať nemal. Vážne - ktorýkoľvek remake od Platinum Dunes je oproti tomuto žánrové veľdielo (update: okrem príšerného Piatku trinásteho). ()

Galerie (19)

Zajímavosti (5)

  • Natáčanie filmu prebiehalo na viacerých miestach v nórskom pohorí Jotunheimen a trvalo od 17. januára 2006 do 4. marca 2006. (MikaelSVK)
  • Hotel, v ktorom sa film odohráva, v skutočnosti nesie názov Hotel Leirvassbu. Jeho adresa je 2687 Bøverdalen, Nórsko. (Stefan Deryck)
  • Keď Jannicke (Ingrid Bolsø Berdal) ide skontrolovať Ingunn (Viktoria Winge), dvere do izby sa otvárajú smerom von. Keď sa Jannicke vracia s Morten (Rolf Kristian Larsen) a Mikal (Endre Martin Midtstigen), dvere sa otvoria dovnútra. (misterz)

Reklama

Reklama