Pocit viny

Ve vší skromnosti v podstatě spokojenost, i když Perelmanova prvotina se mi líbila více. Film jsem pochopil asi až za 5 minut od skončení a to podle originálního názvu a i tak si myslím, že moje pochopení je pouze moje domněnka. Opět důkaz, jak tragicky distributoři film přeložili, protože podle českého názvu předpokládám, že možná jeden z nich viděl maximálně trailer. Na jednu stranu citlivé, zamyšlené, krásna Uma - na druhé straně režisér nešetří naprosto hloupými motivy, nevyrovnané, mohlo to být i lepší Vadime! (09.02.2010)

Dosť vydarené, a napriek tomu vo mne prevládajú rozporuplné pocity! Pretože mám pocit, že som celý film veril niečomu, čo bola v podstate len vízia a predstava budúcnosti. Príbeh bol však naozaj vynikajúci a s napätím som očakával rozuzlenie. O to viac ma sklamal ten koniec, keďže celý čas som rozmýšľal aký bol ten osudový argument, ktorý vtedy počas prestrelky zachránil tú jej situáciu. A napokon bolo všetko úplne inak... Evan Rachel Wood bola perfektná, a aspoň pre mňa bola oveľa väčším ťahákom ako Uma Thurman. Ten koniec ma dosť vyviedol z miery, ale aj tak musím uznať, že som mal z toho určite lepší dojem ako z predchádzajúceho Perelmanovho filmu House of Sand and Fog. (09.09.2013)

Rodinné thrillery, nebo jak to nazvat, když americkou rodinu ohrožuje něco či někdo zvenčí, jsou v USA populární. Tento se k nim řadí rovněž. Uma Thruman zde hraje ženu, která má trauma ze střední školy. Nějaký mladík postřílel většinu žáků, profesorů i její přítelkyni, a ona se cítí vinna, že se jí mladík se svým úmyslem den předtím svěřil, ale ona mu nevěřila. Ve svém současném životě s manželem a dcerkou se ke svým studentským létům stále vrací a my ve flashbacích vidíme další nové okolnosti, o nichž jsme netušili a jež nám dávají zcela nový pohled na v úvodu ukázaný hrůzný čin. A také na dívčino tehdejší rozhodnutí, jež se s ní vleče celý život - a když se objeví stín minulosti, bude se muset rozhodnout znovu... Příběh je v určité chvíli hodně jasný, střídání dvou časových rovin jen narušuje schopnost vnímat jej vcelku. A i přes krátkou stopáž neříká nakonec nic nového, navíc by mohl být spíše středometrážním televizním filmem a vyšel by z hodnocení o hodně lépe. Navíc nechápu, že by kluk, co se zcvokne a postřílí celou školu, diskutoval se dvěma holkami v koupelně o dialektice. (04.12.2008)

Malebné záběry, pozvolně plynoucí obrazy, zajímavé téma, ale divák neustále v očekávání. Kyjevský rodák Vadim Perelman nevynáší soudy nad jednáním svých postav, nikam nespěchá, ale jakmile se kolečka osudu náležitě rozhýbají, divákova pozornost zintenzivní. Pocity viny, nejistota, svědomí, odpovědnost.. tak právě to dennodenně prožívá profesorka Diana McFee, která před lety při krvavém masakru na střední škole stála tváří v tvář smrti. Stejně jako hrdinka Perelmanova předešlého snímku (ceněné komorní drama Dům z mlhy a písku) se i ona ocitla v těžké životní situaci. A i ona se pohupuje na rozladěné struně deformovaných lidských vztahů a nepevné základy ji provázejí prakticky celý život. Jenže jsme ve vodách psychologického dramatu a moc, moc mi tu chyběl hlubší emoční náboj. Stejně jako silnější herecké výkony většiny zúčastněných (Umě, přiznejme si, sluší ráznější role). Jako kdyby do projektu neustále někdo shora zasahoval a neponechal režisérovi volnou ruku. Nesporně naopak potěší devítinásobný držitel oscarové nominace, skladatel James Horner a na duši náležitě pohladí i stále zajímavější kamera polské školy Pawla Edelmana (nasnímal hudebního Raye nebo Polanského Pianistu). The Life Before Her Eyes své kouzlo bezpochyby má, jen si cestu napovrch dere překvapivě těžce!! *** a krapet navíc.. (15.09.2008)

Zbytečné opakování některých klíčových flashbackových scén sice poněkud rušilo prožitek, ale jinak je to velmi dobré, malé, nenápadné, o to však působivější pocitové drama, které člověka donutí přemýšlet o svědomí, o bolesti, o malých i velkých volbách a jejich následcích. Plné zdánlivě zbytečných poetických záběrů a zpomalovaček na banální detaily, které však v závěru zapadnou do souvislostí a dodají událostem i pocitům další rozměr. Stejně jako do sebe postupně začínají zapadat jednotlivé detaily, slova a náznaky vedoucí k překvapivé pointě, od níž jako by se všechny odrazily, proletěly zpětně celým filmem a zasáhly mě jako zesílená ozvěna smutku přímo do srdce, které možná je nejsilnějším svalem, ale určitě také tím nejzranitelnějším. (11.07.2011)