To, co dýchám

Nic, co by mě překvapilo, provázanost osudů v labyrintu životních epizod tady byla už několikrát a troufám si říct, že určitě sofistikovanější, nicméně, v případě The Air I Breathe mě zaujala (mimo sympatického osazenstva) především hudba, jako by to byla ona, kdo určuje děj, tempo, emoce i chování postav - chvíli nespoutaná, úderná, vzápětí něžná, romantická i nahánějící strach - vše ostatní působilo jako její doplněk, a tím byl pro mě film odlišný a zajímavý. (22.06.2012)

Filmů o příbězích lidí, jejichž životy jsou nějakým způsobem propojeny, je mnoho a proto je docela těžké, přijít s něčím novým a neotřelým. A v tomto případě se to opět podařilo. Zde totiž dochází k návaznosti událostí těchto osob a vyústěním příběhu každého z nich je začátek příběhu nového. Dobré výkony předvedli herci, kteří tímto stoupli v mém osobním hodnocení o příčku výše. Perfektní práce s kamerou a hudební složka jen umocňují některé silné momenty, které člověka nutí přemýšlet o tom...co dýchám...75% (09.08.2008)

Začátek filmu sliboval nevšední pojetí čtyř emočních stavů. Ve chvíli, když se ale hrdina prvního příběhu rozhodl vykrást banku, film ztratil punc nevšednosti a začal padat o několik tříd níže. Stala se z něj tuctová podívaná se spoustu klišé, která chtěla být něčím víc, filmem o efektu motýlích křídel, osudu a utrpení života. Bohužel Jieho Lee moc tlačí na pilu, snaží se ždímat slzy, ke kterým není důvod. Postavy padají do šablonovitosti, jsou černobílé a v zásadě není moc důvodů proč je mít rád a soucítit s nimi, a to ani v případě Gellar, protože si sami připadáte, že vám někdo drží spoušť u hlavy a nutí plakat. Nad logikou některých scén a zakončení se raději ani nepozastavuji. U sledování filmu jsem měla stisňující pocit, že mě režisér tlačí někam, kam se mi nechce. Přesto se jedná o koukatelnou jednohubku. Film plyne rychle a pořád se v něm něco děje, takže nuda hrozí. Pokud ale čekáte náročnější nevšední zážitek, u kterého bude spokojen i mozek, tak sáhněte po jiném kousku. (08.12.2013)

Mohl bych napsat dlouhý kritický komentář, ale v podstatě by stačilo do puntíku okopírovat komentář mého oblíbeného uživatele Sobis87. Mám z tohohle projektu tentýž pocit zmaru. V případě tohohle mišmaše nehrají ani tak herci, jako spíš režisér a scénárista, kteří se pokoušejí vytvořit novou Magnolii, ale protože nemají dostatečné zkušenosti a nejspíš ani schopnosti, zůstává u pózy a intelektuálského kýče. Tohle si na hlubokou společenskou výpověď jenom hraje a tam, kde se snaží vyhrocovat situace a lidské emoce, je to krajně nedůvěryhodné, sentimentální nebo patetické. To, co funguje, je herecké obsazení, nevím, jak to Jjieho Lee dokázal bez konexí a zkušeností, ale povedlo se mu shromáždit partu buď kvalitních (Garcia, Whitaker) nebo aspoň populárních (Gellar) herců, kteří se snaží a dokážou místy vytvořit dojem, že opravdu o něco jde. Jinak Lee před Tím, co dýchám, nenatočil nic, co by stálo za zmínku a i když od té doby uplynuly už čtyři roky, opět netočí, což mi přijde příznačné. Celkový dojem: 35 %. (18.09.2011)

Štěstí, radost, smutek, láska. Co čekat od nováčka na režisérské židličce, určitě něco co jsme tu už měly. ANO! To, co dýchám je docela sloučenina všech (ne chemických) filmových klišé, co tu už byla. Herecké obsazení je velmi pěkné a dá se říci, že to celé povyšuje na nějakou slušnou úroveň (Brendan Fraser se na ty lotry strašně hodí). Také jsem tento film porovnával s mnou nedávno viděným snímkem Úhel pohledu, který má lepší spád a nabízí i akci. Kdežto tento snímek je spíše scénáristicky zajímavý, jinak nemá čím zaujmout. (06.08.2008)