Láska za časů cholery

LÁSKA ZA ČASŮ CHOLERY je "něco" (filmem to nazývat nehodlám), co se tváŕí, že to je kdovíjak hluboké umění, a přitom divákovi přináší při sledování pocity někde mezi sledováním teenagerovských komedií a přímým přenosem z volby prezidenta. Proč teenagerovských komedií, ptáte se? Protože taky chcete, aby se už kurva ošukali a byl konec utrpení. A proč příimý přenos volby prezidenta, ptáte se? Protože taky chcete, aby už všichni do jednoho chcípli a měli jste klid. Mid-cultově nesnesitelný kýč který je patetický a přišerný ve všech ohledech, hudbou počínaje, kostýmy a maskami na úrovni Esmereldy pokračuje a katastrofickými herci konče. Nikdy víc! (16.03.2008)

*Pozor, spoiler!* Chlapík za mlada prežije nenaplnenú prvú lásku. Celý život potom bolesť z nej potláča preťahovaním stoviek žien, aby sa mu nakoniec na staré kolená podarilo pretiahnuť aj onu prvú, a mohol to okomentovať slovami: „Na toto som čakal celý život.“ Romantický záber na odplávajúci parník na rieke, koniec 140-minutového filmu. A ja sa pýtam: Čože??? (24.01.2008)

Mike Newell si zprotivil půl planety čtvrtým Potterem. To mu zřejmě nestačilo a tak servíruje romantické drama z přelomu devatenáctého a dvacátého století odehrávající se v Cartageně a... zasazuje smrtící ránu i zbytku populace. 139 minut jsem mlátil hlavou o zeď (díky bohu za sedadlo na kraji), protože to, co jsem viděl, mi způsobilo největší psychickou bolest od návštěvy Crash Road. Javier Bardem tu hraje mladíka, který hodlá „položit své panenství na oltář lásky“, ale protože si jeho vyvolená vezme doktora, stane se casanovou a osouloží přes 600 žen, aby se pokusil na svou milou zapomenout. V reálu to vypadá asi jako celovečerní adaptace telenovely nejtěžšího kalibru, na kterou někdo omylem dostal hrozně moc peněz. Dočkám se tedy slušné výpravy a... a to je tak všechno. Hlavní hrdina z nervozity zvrací, ženy ukazují prsa jak nejčastěji mohou a Newell vám až do závěrečných titulků z nepochopitelných důvodů cpe, že to všechno myslí hrozně vážně. Že je zle pochopí většina lidí už po dvou minutách, kdy se jedna z postav zabije naprosto debilním pádem ze žebříku, tomu zbytku to dojde po patnácti, kdy Newell prezentuje lásku na první pohled nejhůř, jak jsem to v životě viděl. Sem tam na vás sice bafne bizarní soulož (kolik jich tam je celkem jsem raději nepočítal, ale jedna je šílenější než druhá), při které kocour poškrábe drahému Bardemovi zadek nebo maximálně přehrávající John Leguizamo, ale to jsou jediné okamžiky, které jsou vykoupením a jste oprávněni se při nich smát nahlas. Jinak budete jenom trpět, trpět a trpět, protože smát se nahlas celou stopáž vám ostatní lidé v sále asi nedovolí. Já to kvůli slečnám okolo raději ani nezkoušel a vzpomínky, které se mi vryly do paměti mě budou nejspíš strašit do konce života. Neeeeeeeeeeee... 2/10 a nevím, jestli je využívání Blackboxu ve Slováči ještě bezpečné :) P.S. Chudák Márquez, tohle si nezasloužil. (11.01.2008)

Předlohu jsem nečetl, ale Newell by kouzlo romantického prostředí plantážnické Kolumbie nepoznal ani kdybyste mu ho ukázali na pohlednici. Dialogy šustí papírem, herci nevědí kudy kam a omezený rozpočet dusí jak výpravu (kulisy jak z Esmeraldy), tak herce (Zlatá malina za masky a kostýmy by se hodila). Připitomělé situace se vrší na hromadu, atmosféra ne a ne přispěchat na pomoc a ve vzduchu se postupně hromadí neochota se zkostnatělou knižní klasikou kamkoliv pohnout. Málokdy mi je u filmu fyzicky nevolno a tentokrát to vážně nebylo způsobeno pohledem na Javiera Bardema, kterak jako sedmdesátiletý milovník "klátí" třicetileté paničky na ulici... ačkoliv... to je taky docela síla. Spálit hned po zhlédnutí, nejlépe však ještě před ním. (30%) (20.01.2008)

„To nie je láska. To je šialenstvo.“ O každom druhom filme podľa knihy sa hovorí, že predloha je nesfilmovateľná (MANDOLÍNA KAPITÁNA CORELLIHO, HANNIBAL...), ale ja som mal tento pocit iba z Márqueza, zástupcu magického realizmu. Jeho hrdinovia prežívajú všetky mysliteľné (a hlavne nemysliteľné) veci a pocity, no väčšinou zostáva pri slovách; „fyzicky“ sa toho deje málo. Preto bolo v určitom zmysle šialenstvom (hoci odvážnym, ale to nie je v tomto prípade dôležité) sfilmovať Márquezovu Lásku v čase cholery. V nej dvaja muži naprieč desaťročiami bojujú o jednu ženu uprostred pohnutých historických udalostí spisovateľovej milovanej Južnej Ameriky. Bohužiaľ, národného pokladu sa chopil s prepáčením hlúpy Hollywood. Ten z románovej klasiky o sile lásky prevzal len pompézny vizuál. Dokonca aj kvalitní herci (zďaleka najlepší je Liev Schreiber, ktorého postava však vôbec nie je dôležitá) sa strácajú pod nánosom jedných z najbizarnejších masiek, aké som za posledný rok videl. Ale svoje svojské čaro to teoreticky má (nie iba za monumentálny „útek pred láskou s otcom“). (31.01.2009)