Láska za časů cholery

Vrchol sebeponížení diváka :-). Jestli mohu radit, ušetřte se ho... To dojemné poselství.... :-) Tak dokonale podělané vše z filmařského řemesla... no nic, to nemá smysl dál komentovat. Jedna * za to, že poloobnažené ženy byly rozmanité a že ten slizský obšourník, co si vážně pletl lásku se sbíráním trofejí, vypadal a choval se jako Groucho Marx. I když, po pár minutách rozmýšlení -- ne, nedám ji. (04.01.2012)

Další pokus zadaptovat pro film mystickou hru se slovy spisovatele Gabriela Garcíi Marquéze. A opět pokus rozpačitý, neb kouzlo mystiky jen tak filmově zprostředkovat nejde. Když se vezmou Marquézovy knihy (ty, jimiž se proslavil, nikoliv sběr ne již tak povedených novel a delších povídek) z hlediska děje, jsou jím buď přeplácané (Sto roků samoty), nebo chudičké (Láska za časů cholery, Kronika předem ohlášené smrti). Pokud chce někdo adaptovat jeho dílo pro film, musí totiž zachovat to nejpodstatnější, co je knihám vlastní - mystickou atmosféru, kdy mrtví rozprávějí se živými, kdy lidská jatka dostanou poetický název a patří ke sledu různých světových příčin a náhod, kdy se hraje se slovy, významy a symbolikou. Tak trochu se to povedlo ve filmové adaptaci Kroniky ohlášené smrti z roku 1987, Francesco Rosi má totiž podobné smýšlení i vize. A proto je také nutné říci, že se tato nová adaptace Lásky za časů cholery nepovedla. Inscenačně je nudná, působí jako TV film, chybí tomu větší výprava, hra s barvou, charakteristikou místa apod. Chybí ono mystické podhoubí a v podstatě jde právě jen o ten převyprávěný děj. A ten je vskutku banální - jednu ženu milují dva muži a ten jeden je ochoten čekat na ženu i za práh stáří. Obávám se, že režisér Mike Newell to vzal jako nějakou bokovku tenhle film a herci Benjamin Bratt, Javier Bardem a Giovanna Mezzogiorno jako zkoušku masek, protože některé z nich, kdy mají představovat staříky a stařenku, jsou vyloženě směšné. Jako bonus zde najdeme jen fotogalerii (3:42) a nutno ještě podotknout, že zatímco v zahraničí má obraz formát 2,35:1, české vydání 1,85:1. (28.12.2014)

Doufali jste, že když se vymaníte z područí nutných návštěv u prarodičů, nezasáhne vás telenovelácký mor přímo mezi oči? Chyba lávky. Mike Newell totiž v knihovně narazil na klasiku G. G. Márqueze a ta mu nepochybně učarovala natolik, že čapnul kameru, hurónsky prázdný scénář a s vidinou velkorozpočtové romantiky, která překoná staletí, se vydal do Cartageny, kde… zprasil, co mohl. Ne, nebudu se mu posmívat ze neuvěřitelný pád z žebříku, Bardemovu poškrábanou zadnici a ani za ty k pláči nepovedené masky, nafackuji mu za úplně jiné věci. A věřte, že jich není málo. Newell je kýčař a pokud jste to nikdy předtím nepostřehli, vypálí vám Cholera oči. Do hněda zbarvené obrázky jak z nejděsivějšího snu prezentují jihoamerickou krajinu přesně tak, jak by to udělali místní filmaři, kdyby měli na Josého, Esmeraldiny, Carlosovy či Emanueliny eskapády 100 milionový rozpočet a pět set komparsistů k tomu. O to ale nejde. Jde o to, že Newell selhává už v samotné podstatě filmu. Romanci. Osudový pohled je v jeho rukách ještě prkennější než Potterovo seznamování s Cho Changovu a přeskočení jiskry byste v něm nenašli ani tou nejvyleštěnější lupou. Mezi postavami není chemie, cit, ani vášeň. Bardem jen chodí okolo, občas se pozvrací a vyznává své milé lásku až za hrob. A když mu stejně zdrhne s jiným, rozhodne se na popud sexuální příhody v kajutě lodi (wtf moment, na který se nezapomíná), osouložit vše, co mu bude ochotné rozepnout poklopec. O sex je sice postaráno, ale o zábavu sotva. Ani Bardem totiž nezvládne uhrát plochou a totálně nezáživnou postavu, která nemá nic jiného na práci, než se procházet s připitomělou buřinkou po ulicích a neustále brečet mamince na rameni. Na romantických filmech je nejsmutnější, když vás ve finále nechají chladným, problémem Cholery je, že je chladná od začátku do konce a podělalo se na ní úplně všechno. Newell stále zůstává rutinérem bez fantazie, scénárista zůstal až příliš věrný knižní předloze a lidé zodpovědní za casting si při výběru herců vybrali hodně slabý den. 3/10 a jestli mi někdo řekne, že jsem barbar, který nectí literární klasiku, osobně mu nechám pustit soundtrack, z něhož mám ještě teď třesavku. P.S.:Jestli po tomhle přistane Newellovi na stole Prince of Persia, obviním Bruckheimera ze senility. (15.01.2008)

Tak velký příběh, tak velká láska, a přesto ve mě osud Florentina a Ferminy nevyvolal žádné velké pohnutí. Výprava byla slušná, Bardem přesvědčivý, Giovanna Mezzogiorno krásná a adaptace poměrně věrná předloze, tak jak je možné, že dominantním pocitem byla nuda? Snad to bylo tou přepálenou délkou, snad lhostejností s níž Newell příběh velké nešťastné lásky předkládá, snad podivně strnulými hereckými výkony. Možná jsem měl raději sáhnout do knihovny pro Marquézovu knihu. (10.05.2011)

No výborně. Takže, co jsme se dozvěděli? Že Florentino Ariza se pelešil s více než šesti stovkami žen. Jak jsem ho přitom ale pozoroval (ne, že bych chtěl...), šlo přesněji řečeno o více než šest stovek zasunutí. To se dá při dobré kondici zvládnout během jedné soulože, čili ani ta závist není na místě. Zbývá mi tak leda nesympatická rozplizlost, dialogy nedávající smysl, a totální absence nějakého hlubšího poselství. Totožnou myšlenku má totiž, s trochou nadsázky, každý druhý eroťák. Že mám dobrou náladu, udílím jednu ušmudlanou hvězdu za hudbu. (04.01.2012)