Bílá oblaka

Především má ten film nádherný obraz. Krásná krajina a černobílá kamera vyvolávají silný pocit čistoty. Do toho je vložen křehký příběh pouti raněného partyzána (skvělý Ivan Mistrík) a mlčenlivého děvčete nebezpečným územím. Film je tak působivý, že mu našinec odpustí těch několik dobových ideologických klišé, kterých konec konců není moc. Film o pomíjivosti a o tom, že to co je důležité je nevyslovitelné.. (17.09.2011)

Od filmu o slovenských partyzánech z roku 1944 by člověk čekal převahu dějové složky. Lyricky vyprávěný příběh „Bílých oblak“ však stojí na přátelském vztahu opuštěné malé dívenky (s ohromně fotogenickým obličejem) a partyzána, který byl raněn a musí se skrývat. Jejich společné putování je základní osou filmu. Jednoduše (nebo možná složitě) řečeno je v „Bílých oblacích“ ideálně souměrně rozložená a propojená poetika filmového obrazu v záběrech zasněžené krajiny a kontrastu černobílého obrazu s „lidským příběhem“ a „malou“ filozofickou úvahou zanášející film „někam dál“. Film mi připomněl Kachyňovu Krávu a Smrt si říká Engelchen Kadára s Klosem. (11.11.2008)

Tragický osud třináctileté dívky v období 2. světové války po potlačení SNP. Ztratila domov a je pronásledována nacisty. Sice ji chrání partyzáni, ale po střetnutí s nepřítelem ji zůstane oporou jenom jeden. A jejich strastiplnou cestu za spolubojovníky sleduje tento příběh plný krutosti, beznaděje, ale i síly přežít a dosáhnout svého cíle. Nádherné scenérie hor a vůbec určitých scén dodávají na impozantnosti. Dramatizace sice více připomíná divadelní hru, ale i určitá poetika dodává příběhu určitou sílu ve své tragédii. Zajímavostí je, že snímek natočil Barrandov. Na to, že se děj odehrává v Tatrách, není od věci, že také tu hrají slovenští herci. Otázkou zůstává, proč to nenatočila Koliba. Tak či tak, snímek chytí za srdce a to bylo jistojistě cílem tvůrců. (15.09.2017)

Zuzka, dcera partyzánského "pluku" bojově ovsvojená Ivanem Mistríkem, je pro mě po "Velké samotě" (i "Škole otců") mírným krokem zpět. Nejspíš mi zde chybí "pochyby". Lyrika se v tomto veskrze epickém příběhu dostává na povrch spíš ve formě výbuchů islandské sopky než by s ním byla niterně spojena. Režie nicméně pět mistrovská, i když se zde neřeší žádné sociální otázky, omen nomen, Hegel Helge. (04.01.2019)

Ladislav Helge příběh podle Juraje Špitzera rozdělil na jednotlivé pojmenované kapitoly, z nichž poslední s názvem "Bolesť velká ako slnko" dává tušit, že film skončí tragicky. Helge točil opravdu osobité filmy. Tohle vyprávění o třináctiletém děvčeti Zuzce, která putuje se zraněným partyzánem Petrem po slovenských horách oplývá nádhernou poetikou a křehkou lyrikou v kombinaci s hutným dramatem. A vše funguje absolutně! Ivan Mistrík byl geniální herec a každý jeho výraz ve tváři je přirozený a nenásilný. Stejně tak i děvče Viera Vajsová, škoda, že tohle byla její jediná filmová role, rád bych ji viděl i v dalších filmech. Kameraman Josef Vaniš si dokonale pohrál s různým zaostřováním, nájezdech na detail nebo na obličej a slovenské hory a vesnice nasnímal tak, že každý záběr, ať už celek nebo detail si dokonale vychutnáte. K této mistrovské a citlivé práci byl film natočen v širokoúhlém kinoformátu, což zážitek z filmu ještě umocňuje. Vkusně propojenou hudbu s obrazem zkomponoval Svatopluk Havelka. (16.08.2018)