Bílá oblaka

Ladislav Helge režijním způsobem předbíhá svou dobu a v doprovodu výborné kamery a naprosto skvostného prostředí, nám nabízí prvotřídní válečné drámo, které nepostrádá ani prvky lehkého romantismu. Romantismu založeném na čistém a upřímném přátelství, které spojuje společná mizérie dvou "uprchlíků" Drama, akce, lehké odlehčení, drama a opět akce. Vývoj děje je brilantní, i když silný závěr mohl být ještě silnější, určitě bych se toho nebál. Helge se tímto bez diskuze přibližuje například Kachyňově Republice Skutečně povinnost pro všechny milovníky a znalce (nejen) válečné, československé kinematografie. (23.04.2013)

„Keď to všetko prežije chlap, čert vezmi. Ale také dieťa...“ Na válečný film hodně poetické, zejména všechny ty působivé záběry na slovenské hory a nebe s oblaky. Vlastně jde o takovou filmovou baladu (viz rozdělení filmu na několik kapitol s přiléhavými názvy).  Baladu, "o lidech, co měli čisté srdce jako bílé oblaky šinoucí se ke slunci." Asi nejsilnější je záběr už skoro k závěru, kdy děvče leží na seníku, dívá se na nebe s oblaky a přitom to vypadá, jako by se jich téměř dotýkalo. Možná zde šlo, s ohledem na tragický závěr příběhu, trošku i o symboliku. Jinak mě velmi zaujalo i vkusné propojení obrazu s filmovou hudbou Svatopluka Havelky. (18.04.2022)

Ej! To byl biják! Panečku! Jeden z nejpodceněnějšch českých filmů z války od jednoho z nejpodceněnějších režisérů. Ladislav Helge uměl a uměl v padesátých letech a uměl i v roce 1962. Bílá oblaka jsem viděl ve stejný den jako "Neschovávejte se, když prší", film ze stejného roku a, řečeno s Cimrmanem, "to se nedá srovnat!" Film v tomto případě z poloviny dělají úchvatné exteriéry a vynikající kamera. Skutečně, tohle skvostné vizuálno, kdy každý druhý záběr vypadá jako obraz a dal by se pověsit na zeď, hraničí snad až s některými výjevy, které do historie filmu vytesal Sergio Leone. Prostě paráda, krása. Černobílost přestane po chvíli vadit a na konci, v zasněžených scénách, filmu přímo svědčí. Film má atmosféru a pokud bych měl za každou cenu hledat nějakou slabinu, tak velice opatrně ukážu na scénář. Hlavně způsob, jakým jsou prezentovány postavy a co se o nich dozvídáme. Rozumím tomu, že v případě této až lyrické záležitosti jde o emoce, nálady a symboly, ale s jasněji prokreslenými postvami to mohla být ještě větší síla. Ale to už se opravdu stávám hnidopichem. Skvělý film. (03.07.2019)

Od filmu o slovenských partyzánech z roku 1944 by člověk čekal převahu dějové složky. Lyricky vyprávěný příběh „Bílých oblak“ však stojí na přátelském vztahu opuštěné malé dívenky (s ohromně fotogenickým obličejem) a partyzána, který byl raněn a musí se skrývat. Jejich společné putování je základní osou filmu. Jednoduše (nebo možná složitě) řečeno je v „Bílých oblacích“ ideálně souměrně rozložená a propojená poetika filmového obrazu v záběrech zasněžené krajiny a kontrastu černobílého obrazu s „lidským příběhem“ a „malou“ filozofickou úvahou zanášející film „někam dál“. Film mi připomněl Kachyňovu Krávu a Smrt si říká Engelchen Kadára s Klosem. (11.11.2008)

Nic proti tomu, film určitě stojí za vidění. V dramatické linii vztah mezi partyzánem Petrem a malou Zuzkou má celkem působivé vyznění. Avšak v rovině faktické, při vší pravdivosti, to už nemá tvar s takovým přesvědčením. Postava osamocené ženy na horské samotě, její gesta a slova, jako by přišla z dob Juro Jánošíka. Použití exteriérových scén čarovné přírody slovenských hor, procházející celým vyprávěním je ovšem husarský kousek ve výsledku filmu. Takže trochu s rozpaky, ale za lyrický námět a realitu prostředí hodnotím kladně. (08.03.2016)