• Schlierkamp
    ***

    Československé drama vyprávějící zážitky mladé zdravotní sestry Jenky se S. Bartošovou v hlavní roli, která má chlapce na vojně, to ji však nebrání, aby využívala pozornosti mužů, jež se jí ze všech stran dostává. Snímek tak nepojednává o sedmi zabitých osobách, jak název klamně naznačuje, nýbrž o sedmi zabitých, neboli nevyužitých večerech, jež Jenka stráví s různými muži, aniž by měla touhu navazovat s nimi bližší či snad intimnější kontakt. Nutno podotknout, že společnost jí tvořili kromě charismatického, ale údajně záletného lékaře R. Brzobohatého většinou samí zoufalci (F. Němec), slizouni (V. Mareš) a obšourníci (J. Bláha). Mladá dívka zkrátka hledala lásku a dobrodružství a současně využívala své volnosti, mládí a atraktivity, aby zneužívala obdiv a náklonnost mužského pohlaví. Ve vedlejších rolích se objevily J. Obermaierová a J. Pokorná, jako její kolegyně v nemocnici, jež Jenku v jejích s odstupem nahlížených známostech a lehkovážném životním stylu inspirovaly a podporovaly. Řada podobných československých snímků z 60. let má problém se smysluplně zvládnutým závěrem, nikoli však toto dílo známého spisovatele, básníka a dramatika P. Kohouta. Ukázalo se, že i laškovné chování S. Bartošové má své meze, neboť narazila na dvojici mužů poněkud jiného ražení (v jednom z nich jsem rozpoznal rozjařeného J. Zahajského), kteří ji v lese zbili a pokusili se ji znásilnit. Nemohu říci, že by mi bylo hlavní hrdinky líto, neboť se zdá, že potřebovala jistou lekci ve svém povrchním, neuvědomělém a bezstarostném chování, každopádně velmi vydařený a nečekaně dramatický závěr film zdařile uzavřel a díky němu hodnotím o jeden stupeň výše, než jsem původně měl v úmyslu.(4.9.2018)

  • LadyPupu
    ****

    Stanislava Bartošová v době, kdy ji ani ve snu nenapadlo, že jednou bude uvádět pofidérní, bulvární televizní noviny, zde v roli promiskuitní frajerky, která láme srdce na počkání, přitahuje podivná individua (Radka Brzobohatého samozřejmě nemyslím) a má z těch všech zoufalců prdel. Kdo s čím zachází, s tím taky schází, jak by řekla moje babička a tady je tohle rčení naplněno beze zbytku. No, teď k věci. Vůbec to není zlé. Scénář v pohodě, dialogy mají hlavu a patu, humor tu taky občas vytryskne a i ta Bartošová hraje celkem přirozeně.(11.1.2017)

  • fragre
    ***

    Tento Kohoutův film je dobré vidět, aby si jeden zase uvědomil, jak byli Forman a Papoušek vynikající. Je to podobné jako když čtete Vaňkova nastavovaného Švejka po Haškově originálu. Pak si lze uvědomit, že ta lehkost s jakou se četl Haškův text, lehkost tak velká, že ji jeden nevnímal, je projev génia, neboť Vaňkův text vedle toho Haškova drhne. Tak i u Formana a Papouška jsou dialogy a situace tak přirozené (často i díky účasti neherců), že vypadají až dokumentárně. A lidské slabosti jako citová otupělost, krutost, chamtivost a cynizmus se objeví jaksi „samovolně a mimochodem“, leč u Kohouta tvoří projevy těchto vad často efektní načasovaný gag – viz třeba to úvodní nezávazné a trochu okázale cynické kecání sester o randěním, které je ukončeno větou: „Jo Evi, prosím tě, ten mrňavej dědeček z patnáctky asi dnes umře, tak mu tam dej plentu, jo?.“ - Takové efektní BUM nakonec. Kohout jde více po efektu (už ten název filmu) než k jádru věci. A předhodnotitel Exkvizitor má pravdu v tom, že to opravdu připomíná Milana Kunderu.(30.10.2013)

  • Exkvizitor
    ****

    Pro mne překvapivě dobrý Kohoutův film (o kterém jsem donedávna vůbec neslyšel). Je zde možná patrná určitá tetrálnost v promluvách postav a celkové gradaci příběhu, logická u režiséra, který je především dramatikem. Ale já na druhou stranu nechápu, co je na takové stylizaci špatné a odmítám (byť samozřejmě skvělé) Formanovy filmy jako absolutní měřítko pro ostatní filmová díla této doby - slyšel jsem totiž Sedm zabitých s Formanem porovnávat, což mi připadá docela liché. U filmu si spíše vzpomeneme na hrdiny (obdobně stylizovaných) Kunderových románů a povídek. - Jinak za pozornost tu určitě stojí řada zajímavých herců, včetně mladičkého Františka Němce v roli nesmělého vojáka.(28.4.2007)

  • Adam Bernau
    ****

    Během dvou let vznikly v českém kinu tři (pokud vím) filmy stavící na kontrapunktu jediné slečny a mnoha mužů. V Souhvězdí panny a v Každém mladém muži jde výhradně o vojáky základní služby; v 7 zabitých se snaží sice převážně civilisté, ale ten nejdůležitější je zase vojcl. Taškařici s erotickou vložkou Souhvězdí panny ponechme stranou (ačkoli čistě formálně by srovnání bylo rovněž zajímavé; zájemce odkazuji na svůj zdařilý komentář, zvl. pokud jde o koncepci sekvencí frmol+přivezení – útok – soulož – útok – frmol+odvezení) a porovnejme Mašínové a Kohoutových 7 zabitých s Juráčkovým (dřívějším) Každým mladým mužem. V Každém mladém muži Slečna vlastně ani nepředstavuje živou konkrétní postavu, jedná se o jakousi ideální personifikaci množiny všech slečen (proto jsou také všechny mihnuvší se dívky ztvárněny jedinou herečkou). Slečna tak představuje idol všeho vojska (kolektivum zahrnující „každého mladého muže“), v němž rozliční jednotlivci mluví, vzpomínají, sní o těch mnohých skutečných nepřítomných, které poznali či by měli poznat. Ovšemže se film zaměřuje na muže a jejich prožívání: oni jsou zde subjekty, Slečna je objektem. O rok pozdějších 7 zabitých se pak jeví jako totéž téma z opačné strany (jaký div, když autorkou námětu je žena): prvořadým subjektem je slečna, muži zde představují objekty. Je ovšem pozoruhodné, že i zde máme slečnu jednu a mužů mnoho a nikoli obráceně (jak bychom v zájmu vzájemné symetrie obou filmů mohli krátkozrace požadovat; dvě kolegyně, s nimiž slečna při každém střídání směny danou problematiku probírá, jsou jen doplňkovými postavami pro snazší rozvinutí tématu). Ještě pozoruhodnější nyní je, že i zde máme jediného ideálního objekta – je jím právě slečnin po celou dobu nepřítomný milý (voják!), na nějž marně čeká, a jejž při kýženém minutovém setkání ani nevidíme. Tento však nereprezentuje množinu všech mužů, naopak všichni muži kompenzují jeho absenci, byť (ale to by byl spoiler). Na rozdíl od Juráčkova filmu se zde ovšem pozornost nevyčerpává v jednosměrném vztahu subjekt – objekti, nýbrž i ti nejdůležitější náhradní objekti jsou představeni jako subjekti a naopak je též silně zdůrazněno, že slečna sama je jejich objektem – tento vztah je tedy vyjádřen oboustranně. Juráček tedy ukazuje vojáky bez slečen (a poskytuje jim jediný idol - Slečnu), kdežto Mašínová ukazuje, jak je tomu mezitím v civilu: slečna bez vojáka má k dispozici mnohé muže, zatímco onen Voják se stává nedostupným idolem. Závěrečná scéna ovšem juráčkovskou tématiku přesahuje a kvazimoralistně uzavírá, že tak dlouho se chodí s hodnými lidmi, až se narazí na lidi mrchy. (Pohled mrch je samozřejmě právě opačný; „hodní a mrchy“ je dichotomie, se kterou sama slečna výslovně operuje po celý film). Nutno podotknout, že slečna sama vždy jen respektovala výslovná přání objektů, aniž by ovšem akceptovala jakékoli přání, které nebylo vysloveno. Nuže: Film je to pěkný a sledovat manýry a vyjadřování tehdejších mladých (byť třeba fiktivní) je lahůdka. Někdejší Reichsführer SSM Kohout ukazuje, že si výborně rozumí s mládím kterékoli generace. Velice by mě zajímalo, co ve filmu je původně Mašínové, co Kohoutovo a jsem v silném pokušení to velmi jednoduše schématicky odlišit. Poddám se tedy tomu pokušení: Za Kohoutovy bych považoval většinu dialogů, především ty, v nichž se důležití objekti významně prezentují jako subjekti, a zvláště samozřejmě všechny ty patetické, život vznosně či polotragicky glosující, nedejbože filosofující řeči. Vždyť všemi těmi řečmi se krásně vypořádal se svou bolševickou minulostí svazáckého vlčáka (aniž by toto téma bylo byť jen náznakem přítomno) a jedním rázem se též celonárodně vypořádal s Pyšnou princeznou a králem Miroslavem – srov. chování objektů i slečny samotné a její závěrečná příhoda. Tumáš! Jeho druhá žena Jelena Mašínová mu věru nemohla dodat příhodnější námět.(21.7.2014)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace