Persepolis

tento animovaný autobiografický film je okrem toho, že je veľmi príjemne vizuálne urobený, obsahuje veľmi osobnú výpoveď povedanú s humorom a nadhľadom je navyše aj celkom dôležité dielo pre "populárne" pochopenie rozdielov medzi západnou kultúrou a blízkym východom, tak háklivou témou (tu tak geniálne podanou) - najlepším sprostredkovateľom v tomto prípade je láskavý pohľad autorky na tieto rozdiely, na seba a svet, z ktorého pochádza ako aj na ten, kam prichádza; zážitok. (01.04.2008)

"Tolik jsme toužili po štěstí, že jsme zapomněli, že nejsme svobodní" Věřit v reinkarnaci a moci si na mapě světa vybrat místo, kde bych se chtěl v příštím životě narodit, můj zrak by jistě nespočinul na území jihozápadní Asie. Jenže některé věci si nevybíráme, některé věci musíme akceptovat takové, jaké jsou a nějak se s nimi poprat. Marjane Satrapiová pochází z Íránu, z krajiny, o které má asi málokdo přehnaně pozitivní mínění, nicméně z krajiny, kde také žijí obyčejní lidé se smyslem pro humor a kupou obyčejných starostí. Bohužel i starostí méně obyčejných, nad kterými my, kterých se přímo netýkají, rádi přivíráme oči. Jednu z možných cest, kterak tyto starosti nebrat na lehkou váhu a zároveň z nich nezešílet, představuje Persepolis, původně půvabný komiks, nyní neméně půvabný animovaný film. Satrapiová postupně vzpomíná na své vzpurné dětství, puberťácký idealismus, dospívání „na západě“ a první krůčky neprobádanými vodami „angažované“ činnosti. Tato dáma, sympatická mimo jiné snahou o upřímnost k divákům i sobě samé, vyniká vřelým vztahem k nadsázce a schopností pohlížet na některé události se zdravým odstupem. Kromě toho, že zvíte něco o komplikované íránské politické situaci a obdobně nesnadném postavení tamějších žen, uslyšíte, co asi probíhá hlavou dozrávající dívce a uvidíte, jak na íránské škole probíhá seznamování studentek s Botticelliho Zrozením Venuše. Pro život autorky platí známé úsloví „uvěřím čemukoliv, ovšem za předpokladu, že je to naprosto neuvěřitelné“. Věřil jsem každé slovo – něco podobného dokáže vymyslet jedině život. Zdaleka nejpůsobivější byla poměrně obsáhlá pasáž situovaná do Vídně, pracující nadále s autorčiným oblíbeným sarkasmem a navíc uštědřující nepříjemné podpásovky nádhernou definicí toho, co považují za anarchii na východě a co považují za anarchii ve „vyspělých zemích“. Ti první neváhají vzít do rukou zbraně a vyběhnout do ulic (i když to k ničemu nevede), ti druzí si dají scuka v nějakém lesíku, píjí ohnivou vodu, kouří dýmky míru a zpívají protestsongy (což nejenže k ničemu nevede, ale hlavně to nikoho nic nestojí). Jestliže nedokážu vyhmátnout nějaký neduh ohledně obsahu a pojetí příběhu, režii bohužel musím vytknout dosahování kýženého dramatického efektu malinko kostrbatou cestou. Rovněž zamrzí podceňování nespoutaných vizuálních možností animovaného filmu. Někdy by jeden svěží nápad animátorů vydal za hromadu slov, jež se díky citlivě vybraným dabérům dobře poslouchají, ale u tohoto média by člověk přeci jen raději více zaměstnával oči. Ani tyto kaňky ovšem nezačernily mou mysl natolik, abych svůj komentář zakončil jinou dvojicí slov než: Silný zážitek. 85% Zajímavé komentáře: Renton, liborek_, ScarPoul, czejny (24.05.2009)

Tragikomické dětství v revolučních dobách Iráku bylo zajímavou sondou do nedávné historie jednoho národa. Překvapilo mě zjištění, že tam ženské nechodily zašité v černých pytlích odjakživa a náboženský fanatismus s tamními muslimy rovněž tříská teprve pár desetiletí. Následující dospívání v Evropě na mě bohužel mělo stejný účinek jako hypnotika, takže jsem se posledních zhruba 20-ti minut nedočkala. Vizuální stránka se krásně hodila k Marjině rozjívenému, zmatenému dětství, ovšem k té rozumnější, nudnější fázi by imho kromě barvy neškodilo přidat i poněkud dospělejší animaci. Dobrý, jen někdy budu muset dokoukat nebo přečíst v komiksu ten závěr. (20.12.2011)

Představte si, že je rok 1979, vám je deset let a jako osoba ženského pohlaví musíte nosit šátek. Ulicemi otřásá demonstrace a vy sníte o tom, že budete prorokem. S ostatními dětmi si hrajete na revolucionáře a nechápete, proč se to rodičům nelíbí. Ať chcete či nikoliv, brzy se vám zamlžené brýle dětskosti rozostří a vy na vlastní kůži ucítíte, že pravdu v učebnicích nenaleznete. Přátelé vaší rodiny mizí ve vězení a vy chcete zjistit proč. Animovaný film Persepolis je autentickou výpovědí v undergroundovém black-and-white stylu malé rebelky s velkými sny, která se ocitá v zajetí politiky, ale rozhodně se nehodlá vzdát své svobodomyslné individuality. Autorce komiksu a spolurežisérce filmové verze se podařilo popsat politické události rodné země a svou proměnu v ženu s nadhledem a působivou ironií. Snímek totiž není jen o politice, ale především o dospívání. O dospívání iránské slečny, která poznává sama sebe v kontrastu s okolním děním. Autorka nesklouzává ke skepsi, ale vypráví i ty nejsmutnější události s důvtipem jí vlastním. Je vtipná, ironická, kousavá, cynická... a kouzelná. Přestože nejsem fanouškem animovaných filmů ani komiksů, tento výplod mě zaujal, a to zejména svou vizuální stránkou. Stylizovaná komiksová kresba nahrazuje prostředky filmové řeči vyloženě excelentním způsobem – vyjadřuje i to, čeho se v hraném filmu dá jen těžko docílit. Ve výsledku tak „plochá“ Marjane a její rodina a přátelé působí lidštěji než mnozí její „trojrozměrní“ kolegové. Hořkosladký nádech dodává filmu ten správný punc, komiksová struktura originálnost, komentář hrdinky v retrospektivním stylu vyrovnává rovinu humoru a vážnosti, jednoduchá animace podtrhuje autorčin nadhled. Pro svou originálnost, otevřenost, sladkou naivitu a hořké zrání jsem si Persepolis zamilovala. (24.10.2008)

Ach ach, strašně mě to nebavilo. Jedná se v podstatě o novodobou historii Íránu, která je servírování zejména očima dítěte - tedy pro hloupé, což je samozřejmě vždy fajn, protože člověk nemá nejmenší problém vše správně pochopit. Hlavní hrdinka mi byla krajně nesympatická. Každý minuta v její společnosti byla pro mě utrpením. Neuvěřitelně otravná kráva. Dost lidí zde vychvaluje animaci. Osobně nechápu proč. Animaci se určitá hravost a originalita upřít nedá, ale nic to nemění na faktu, že je prostě ošklivá. Pravdou zůstává, že se tvůrkyni podařilo do 90 minut vměstnat všechny strasti, které bylo a je možné v Íránu zažít a na jednu stranu jsem rád, že jsem si určitým způsobem rozšířil obzory. Jen bych uvítal výrazně krásnější kabát a alespoň trošičku sympatického průvodce. Respektive, když už jsme u té emancipace žen, tak povězme průvodkyni! Film není rozhodně blbý ani zbytečný, ale já u něj prostě nepředstavitelně trpěl. Nedokázal si získat ani část mého srdíčka a nějakým způsobem mě pozvat do děje. (02.06.2016)