Náklad 200

Pro konvenčního či citlivějšího diváka ujeté a šílené, pro nekonvečního či cynického slabý čajíček. Filmových výletů do pokroucených myslí či neradostných sociálních poměrů už jsem si přece jen užil celou řadu, někdy vážně míněných, někdy méně a někdy vůbec. Z těch nejkrutějších mne napadají z poslední doby např. Babovřesky, které splňují ta nejpřísnější kritéria sociálního filmu, která si člověk vůbec dokáže nastavit. Náklad 200 jde sice trochu odlišnou cestou, není tak, jak bych to řekl, od srdíčka, ale spíš od jiných orgánů, nicméně tak jako Babovřesky i Náklad dokáže svého diváka uspokojit a rekrutujete-li se z řad nekrofilních romantiků, tak i několikrát. (03.08.2014)

Sice jsem od filmu čekal úplně něco jinýho než mi bylo nabídnuto ale to co mi film nábídnul předčilo moje očekávání. Suverénní výkon předvedl Alexej Serebrjakov v roli Zhurova. Tady musím před rusákama opravdu smeknout(kdybych měl co). Jedná se o hodně kontroverzní film o čemž svědčí i fakt, že po uvedení do kin vyvol rozporuplné reakce a z některejch kin ho dokonce stahovali. Gruz 200 je pro mě hodně zajímavým filmem, kterej si podle mě zaslouží 5 hvězd. S doporučováním bych byl ale radši opatrnější. (04.11.2021)

Takhle silný coenovský nádech (v případě tohoto snímku se spíše hodí říct zápach) bych opravdu z Ruska nečekal. Pomalé tempo, které pozvolna rozplétá příbeh, se několikrát dostane do rozporu s jásavými rytmy sovětských diskoték, což jen podtrhuje bizarnost a absurdnost filmu a doby. Mám pocit, že kritizovaná nechutnost a chladnost je přesně tím, čím by se to, co se v Sovětském svazu dělo, dalo nejlépe popsat. Navíc když je vše podpořeno skvělými hereckými výkony, tak se nám dostává pocitu děsivé reálnosti (aniž víme, že film je natočen na motivy skutečné události). Původně jsem chtěl dát lepší čtyři hvězdy, ale vzhledem k výbornému "konci" a matce Žurkova musím jít ještě o stupínek výš. (05.01.2011)

Uši diváka drása po celý čas vtieravý optimizmus sovietskych disko hitov. Zrniaca obrazovka čiernobielej tv z času na čas ukáže raz estrádu s hviezdami v trblietavých šatoch, inokedy zjazdy strany a referáty o úspechoch spoločnosti. Realita príbehu samotného sa odohráva v ošarpaných verejných priestoroch, absurdite vodkou presiaknutého vidieka i v panelákových zemľjankách, pričom nezastupiteľné miesto zohrajú narušené mozgy afganských veteránov. Okolie mesta Leninsk pripomína čmudiacimi továrenskými komplexami skôr Oceľové mesto. Nie náhodou je film zasadený do orwellovského 1984. Rozpor medzi mediálnym optimizmom vládnucej propagandy a realitou degenerácie, frustrácie a úpadku vyostril Balabanov na hranicu znesiteľnosti. Použitím maximálneho účinku kontrastu a hyperbolizovaného násilného jednania však podľa mňa vznikol umelecky dosiaľ nejpresvedčivejšie ukázaný komunistický systém v celej jeho "nádhere" a zároveň svojrázny apel na zastavenie nekontrolovaného násilného ponižovania miestnymi mocenskými elitami. Dodatok (11.3.2009): Zaujímavé sú ruské kritiky a rozbory filmu odkazujúce k výstižnej analógii zobrazeného s dnešným životom a stavom morálky v Rusku. A nielen v ňom: v kritikách často zaznie, že Gruz 200 je veľkou moralitou. Nech ktokoľvek dnes čokoľvek urobí, pozerá, počuje - emočne to v ňom aj ostatných (divákoch) zanecháva nulovú, alebo len otupenú emočnú stopu bez možnosti konať. Čoraz svojvoľnejšie zasahovanie zložiek štátu do súkromia a štátna podpora násilia v umení, ktoré divák príjima ako fakt je vraj súčasťou prípravy na vojnový konflikt prostredníctvom kultúry (filmy, knihy, správy). Z pohľadu iných, zaujímavých kritík, príkro film odsudzujich, nielen vystríha, ale je priamym príspevkom tejto zvrhlosti. Pretože ukazuje to, o čom slušná spoločnosť mlčí, čo je nehodné vážnosti ruského človeka, a zobrazením extrémnych foriem násilia film vlastne prispieva k jeho tolerancii a návodu na spôsob jeho vykonávania. (11.12.2007)

Každá moje cesta do Ruska byla výletem do fantastického světa, tolik odlišného, a přesto pokládám studium Ruska za vynikající zrcadlo našich vlastních neřestí. Všechno co je u nás polovičaté a nezřetelné, to můžeme v ruských reáliích studovat v jasných konturách, bez matoucích kompromisů. --- Tak jsem například zrovna před chvílí dopsal komentář k filmu And Justice For All. Píši tam o významu svobodné obhajoby v trestním procesu pro svobodu a spravedlnost ve společnosti. A ejhle, máme tady ruský film, který překrásně ilustruje, jak funguje spravedlnost tam, kde trestní orgány nemusejí čelit reálné opozici. Gorbačov něco plkal na obrazovce, ale ruská realita v guberniích zůstávala nedotčená. Významné je si připomenout, že od těch časů uplynulo pouhých třicet let, a že Rusové od té doby neprošli žádnou obrodou, žádnou sebereflexí aspoň malinko srovnatelnou s Němci po pádu nacismu. Na kdejakém náměstí pořád stojí Leninovy sochy a ulice se běžně jmenují po komunistických masových vrazích. Minulost, kterou v tomto filmu vidíme, nebyla jasně odmítnuta jako špatná. --- Příběh psychopata v policejní uniformě mě na filmu zajímal celkem ze všeho nejmíň. Je to extrém, a Balabanov je zřejmě obsesivně přitahován takovými tématy. Za naprosto dokonalé a vzrušující ovšem pokládám všechny zobrazené detaily, vedlejší postavy a mikropříběhy. Tohle "průměrné Rusko" je ohromně přesné a výstižné. --- "Tento film zachytáva morálny a etický úpadok sovietskeho národa nepriamo postihnutého vojnou." Tento výrok z "obsahu" je mylný. Degenerace neměla příčinu ve válce. Ruský problém je dlouhodobější a mnohem mnohem vážnější. Pravda je, že afghánská válka přispěla k prozření, že stávající systém je neefektivní a dál to takhle nepůjde. Nynější vysoké příjmy z ropy působí opačně: Rusové žijí v iluzi, že vlastně není tak zle a Putin to vede dobře. A tak zase napínají svaly, do příští havárie... (01.09.2015)