The Fountainhead

Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech. (08.12.2013)

Luxusni, krasna, a ma oblibena Patricia Neal (zde trosku s vyrazem "ala Faith Domergue"), a kovboj Gary Cooper mi umoznili stravit opet pekny vecer u pekneho filmu (obrazky predevsim...). Prvni pule vyborna, ke konci vsak tempo mirne slabne a film zacina byt pateticky. Ale americani to bez toho asi neumeji, takze ja s tim problem nemam, asi uz jsem si zvykl... Jinak pekne, pekne... Temer za plny pocet. :-) (27.06.2010)

The Fountainhead je ukázkovým příkladem filmu, který dalece předčil svoji literární předlohu. Zásluhu na tom má předevšim režisér King Vidor, kameraman Robert Burks a v jistém smyslu i scénáristka Ayn Rand, která svou neskutečně rozvláčnou a literárně bezcennou knihu pro adolescenty s obrovským egem podstatně zredukovala na to nejpodstatnějši a nechtěně tak oslabila svou oslavu racionálního sobectví. To, že film je lepší a zajímavější než kniha, však ještě neznamená, že je dobrý... Randovsko-riefenstahlovskou estetiku sice King Vidor se svým týmem úplně (a dobře) překopal, ale moc to nestačilo. Už tak filosoficky kýčovitý a vztahově sentimentální příběh dál sráží nepřesvědčiví herci v čele s (na svou roli nadčlověka Howarda Roarka přestárlým) Gary Cooperem. A i přes radikální osekání předlohy a zhuštění dialogů (pro které má Ayn Rand úžasný dar proporcionality...) se do filmu přenesla spousta hloupostí, kvůli kterým knihu ani film (jež se berou smrtelně vážně) prostě nelze brát vůbec vážně... Celá filosofická konstrukce, která podpírá román i tento film, a myšlenky, které mají být předány koncovému konzumentovi, mohou být totiž platné jen v tak drasticky zjednodušeném fikčním světě, jakým je ten Randovou vybájený. A do toho: Ploché schématické postavy, rozvíjení konfrontačního narativu s použitím přemíry slaměných panáků, extrémní (falešná) bipolarita (člověk tvůrce vs. člověk, který žije z druhé ruky), naivisticky zjednodušené pojetí diskuzí o architektuře (viz neustálé omílání mramoru, kanelování a iónských sloupů)... Vlastně vrcholem té randovské simplifikace je finální soudní proces, který je v knize pojat bizarně jako snaha dokázat obžalovanému "motiv, který překračuje hranice normálních lidských citů". Tento proces je ve filmu (na rozdíl od knihy) aspoň dodatečně "vysvětlen" předsedajícim soudcem těmito slovy na adresu poroty: "Buďte si při zvažování rozsudku vědomi, že rozsah finančních škod, které utrpěli majitelé budovy, není předmětem tohoto sporu. Zodpovědnost obžalovaného za jakoukoli finanční škodu bude posuzována v občanskoprávním procesu. Vašim úkolem je pouze posoudit trestny čin." V knize se posuzuje "motiv", ve filmu pak "trestný čin", který není vůbec nijak specifikovaný, ale nemá nic společného s majetkovou újmou... Směšný pokus o morální proces. Kniha i scénář k filmu ukazují nejen na uměleckou impotenci Ayn Rand, ale i na její odtrženost od reálného světa. Rand nikdy ve svém díle neřešila reálné problémy (své doby nebo obecně etiky), ale vždy psala jen o svých představách problémů (s notnou dávkou pokrytectvi a vedle patetických slov o integritě též s neskrývanou glorifikací lhaní). A v tom je možná paradoxně nadčasová, protože tento typ myšlení přetrvává i v 21. století. (28.11.2019)

Doteď jsem si myslel, že strádání je údělem jen spisovatelů, hudebníků, herců a samozřejmě básníků. Teď abych k nim přidal i architekty... Co se filmu týče, je docela ironií, že film bojující proti předsudkům, konvencím, za progres a tvůrčí svobodu je natočen tak zkostnatěle, jak jen Hollywood je toho schopen. Viď výkon Patricie Neal, který může sloužit jako výrobní značka filmu. Třetí hvězda jen za Coopera. V rámci žánru za 3. (22.12.2020)

Jako – naštěstí už bývalý – proponent kinematografické střídmosti a psychologické drobnokresby jsem se zdráhal přiznat maximální hodnocení této excesivní “anti-kolektivistické agitce” [film je samozřejmě mnohem víc než to], byť mistrovsky natočené kdysi humanistickým režisérem. Ačkoliv film pojednává „jenom“ o architektuře, nejen svým expresivním výrazivem (nejrůznější konotace sloves „vládnout“ a „podlehnout“) vyznívá jako vypjatý metafyzický souboj Dobra (individualismus génia) a Zla (průměrnost masového vkusu), hájeného ďábelským architektonickým sloupkařem – podle vlastních slov „přítelem humanity“. A to už nemluvím o tom, jak se témata osobní integrity, korupce a moci podepisují na romantické linii filmu, která je ve znamení neurotické ženy s bičíkem [opět zjednodušuju: klíčový milostný trojůhelník je komplexní a plastický]. Nicméně právě její finální jízda stavebním výtahem do náruče hrdiny na střeše mrakodrapu mě nakonec k plnému hodnocení přinutila. Jako kdyby Frank Capra zanevřel na dav a natočil anti-tezi „New Dealu“ s příchutí perverzní sexuality. (22.10.2006)