Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Individualistický a idealistický architekt Howard Roark je vyloučen z vysoké školy, protože se jeho návrhy neslučují s mainstreamovým architektonickým myšlením. Jak si za všech okolností uchovat vlastní uměleckou integritu? Celovečerní hraný film, natočený podle stejnojmenného románu Ayn Rand, je volně inspirován životem Franka Lloyda Wrighta. (5150)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (17)

Mol 

všechny recenze uživatele

BUILD IT AS A MONUMENT TO THAT SPIRIT WHICH IS YOURS AND COULD HAVE BEEN MINE!!! Garry Cooper a jeho chladnokrevný architekt mi sedl, jediný co bylo ze začátku divný byla Miss Francon. Ty její velký oči, kterýma vrhala ty šílený pohledy a nozdry jako kráva.. fakt jsem nevěděl co si o ní myslet. Naštěstí se během filmu uklidnila. Námět zajímavej a udržel mě v pozoru celé ty necelé dvě hodiny. ()

liborek_ 

všechny recenze uživatele

The Fountainhead je ukázkovým příkladem filmu, který dalece předčil svoji literární předlohu. Zásluhu na tom má předevšim režisér King Vidor, kameraman Robert Burks a v jistém smyslu i scénáristka Ayn Rand, která svou neskutečně rozvláčnou a literárně bezcennou knihu pro adolescenty s obrovským egem podstatně zredukovala na to nejpodstatnějši a nechtěně tak oslabila svou oslavu racionálního sobectví. To, že film je lepší a zajímavější než kniha, však ještě neznamená, že je dobrý... Randovsko-riefenstahlovskou estetiku sice King Vidor se svým týmem úplně (a dobře) překopal, ale moc to nestačilo. Už tak filosoficky kýčovitý a vztahově sentimentální příběh dál sráží nepřesvědčiví herci v čele s (na svou roli nadčlověka Howarda Roarka přestárlým) Gary Cooperem. A i přes radikální osekání předlohy a zhuštění dialogů (pro které má Ayn Rand úžasný dar proporcionality...) se do filmu přenesla spousta hloupostí, kvůli kterým knihu ani film (jež se berou smrtelně vážně) prostě nelze brát vůbec vážně... Celá filosofická konstrukce, která podpírá román i tento film, a myšlenky, které mají být předány koncovému konzumentovi, mohou být totiž platné jen v tak drasticky zjednodušeném fikčním světě, jakým je ten Randovou vybájený. A do toho: Ploché schématické postavy, rozvíjení konfrontačního narativu s použitím přemíry slaměných panáků, extrémní (falešná) bipolarita (člověk tvůrce vs. člověk, který žije z druhé ruky), naivisticky zjednodušené pojetí diskuzí o architektuře (viz neustálé omílání mramoru, kanelování a iónských sloupů)... Vlastně vrcholem té randovské simplifikace je finální soudní proces, který je v knize pojat bizarně jako snaha dokázat obžalovanému "motiv, který překračuje hranice normálních lidských citů". Tento proces je ve filmu (na rozdíl od knihy) aspoň dodatečně "vysvětlen" předsedajícim soudcem těmito slovy na adresu poroty: "Buďte si při zvažování rozsudku vědomi, že rozsah finančních škod, které utrpěli majitelé budovy, není předmětem tohoto sporu. Zodpovědnost obžalovaného za jakoukoli finanční škodu bude posuzována v občanskoprávním procesu. Vašim úkolem je pouze posoudit trestny čin." V knize se posuzuje "motiv", ve filmu pak "trestný čin", který není vůbec nijak specifikovaný, ale nemá nic společného s majetkovou újmou... Směšný pokus o morální proces. Kniha i scénář k filmu ukazují nejen na uměleckou impotenci Ayn Rand, ale i na její odtrženost od reálného světa. Rand nikdy ve svém díle neřešila reálné problémy (své doby nebo obecně etiky), ale vždy psala jen o svých představách problémů (s notnou dávkou pokrytectvi a vedle patetických slov o integritě též s neskrývanou glorifikací lhaní). A v tom je možná paradoxně nadčasová, protože tento typ myšlení přetrvává i v 21. století. ()

Reklama

betelgeuse 

všechny recenze uživatele

Jako – naštěstí už bývalý – proponent kinematografické střídmosti a psychologické drobnokresby jsem se zdráhal přiznat maximální hodnocení této excesivní “anti-kolektivistické agitce” [film je samozřejmě mnohem víc než to], byť mistrovsky natočené kdysi humanistickým režisérem. Ačkoliv film pojednává „jenom“ o architektuře, nejen svým expresivním výrazivem (nejrůznější konotace sloves „vládnout“ a „podlehnout“) vyznívá jako vypjatý metafyzický souboj Dobra (individualismus génia) a Zla (průměrnost masového vkusu), hájeného ďábelským architektonickým sloupkařem – podle vlastních slov „přítelem humanity“. A to už nemluvím o tom, jak se témata osobní integrity, korupce a moci podepisují na romantické linii filmu, která je ve znamení neurotické ženy s bičíkem [opět zjednodušuju: klíčový milostný trojůhelník je komplexní a plastický]. Nicméně právě její finální jízda stavebním výtahem do náruče hrdiny na střeše mrakodrapu mě nakonec k plnému hodnocení přinutila. Jako kdyby Frank Capra zanevřel na dav a natočil anti-tezi „New Dealu“ s příchutí perverzní sexuality. ()

marvan 

všechny recenze uživatele

Zatímco román ani s odstupem desetiletí neztrácí na působivosti, film v souboji s časem dopadl podstatně hůř. Nedivím se, že Randová film nenáviděla, přestože scénář sama napsala. Vidor zkrátka není tím správným partnerem pro tak originální vizi, s jakou Randová přišla. Za pozornost stojí, jakým způsobem Randová přistoupila k převodu románu na scénář. Pochopila, že román o 800 stránkách (v čekém překladu) nelze jen mechanicky překlopit do 2 hodinové filmové stopáže a proto celý děj výrazně pozměnila tak, aby zachovala ducha předlohy. Scénář by si zasloužil 5 hvězdiček a je výrazným argumentem vůči těm kritikům, kteří zpochybňují autorčin literární talent. ()

Ajantis 

všechny recenze uživatele

The Fountainhead (v českém překladu "Zdroj") spisovatelky / filosofky Ayn Rand je vrcholně humanistickým dílem prodchnutým obdivem a úctou k lidskému duchu, k člověku, jakým tento může být, leč většina jím není. Ayn Rand do Zdroje projikovala své vyhraněné vidění světa a učinila z něj základní kámen později detailněji rozvíjené filosofie objektivismu. Nejspíš proto je Zdroji mnohými vytýkán přílišný idealismus, s jakým autorka líčí hlavní charaktery v jejich boji proti šedivému okolí, a jejich černobílost. To nechť už posoudí každý sám, já tento názor nesdílím. I scénář ke stejnojmennému filmu napsala Ayn Rand a nebála se do děje 800stránkové knihy pořádně říznout, aby odpovídal formátu dvouhodinového filmu. Ústřední myšlenku se jí díky tomu povedlo zachovat, ale zatímco je předloha navíc brilantně napsaným románem, o kvalitách filmu jako příběhu mám určité pochybnosti, místy mi přišel až příliš pod jhem onoho poselství. Silně se na tom podílí podprůměrné herecké výkony, které z charakterů namísto živoucích bytostí dělají spíše panáky odříkávající knižní text (tohle dost možná nahrává výše zmíněné kritice). Příběh je výrazně upraven a zjednodušen a jeho nová podoba netvoří tak funkční celek jako původní zápletka, výjimečně dokonce odkazuje na události, které ve filmu vůbec zobrazeny nejsou a divák neznající knihu souvislosti stěží pochopí. Co naopak zcela naplnilo má očekávání, jsou Roarkem vyprojektované budovy. Jako obdivovatele modernistické architektury mě z nákresů ožívající budovy hladily po duši, o krásných panoramatických záběrech na NYC ani nemluvě. The Fountainhead rozhodně není špatným filmem a bez znalosti předlohy by na mne možná udělal větší dojem, jenže vedle zářícího Slunce se jas hvězd zkrátka ztrácí. Silnější ***. ()

Galerie (15)

Zajímavosti (10)

  • Aby se Randová seznámila s prostředím, pracovala jako sekretářka pro architekta Elyho Jacquese Kahna. (gjjm)
  • Autorka předlohy Ayn Randová odmítala stejně jako Howard Roark (Gary Cooper) jakýkoliv kompromis ohledně svého díla a trvala na tom, aby se do výsledného filmu dostalo každé slovo z jejího scénáře. Když byla Roarkova (Gary Cooper) soudní obhajoba sestříhána, vynutila si, aby byla natočena znovu a bez krácení. (gjjm)

Reklama

Reklama