Hugo a jeho velký objev

Tohle bylo jak 126minutovej francouzskej polibek od tý nejkrásnější holky světě. Já měl Mártyho vždycky rád, pacholka jednoho mafiánskýho, ale po tomhle mu do pracovny snad přinesu láhev wisoura. Hugo a jeho velký objev je taková postupná vtahovka, film totiž umí užasně pracovat se svou stopáží a se srdcem každýho človíčka, co má rád filmy, kinematografii, snění a dobrodružství. Ty krásný pocity, který jsem měl během závěrečných titulků, mimochodem moc krásná hudba se nedaj ničím vyvážit. Užasný, každej záběr má svůj smysl. Dokonalý v detailech a ještě dokonalejší v celku. (07.02.2012)

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té “nejprimitivnější” (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým. (...) (17.02.2012)

Takovou audiovizuální nádheru a poctivé vyprávění, které Scorsese předvedl, už jsem hodně dlouho neviděla. Jak lépe připravit poctu největšímu rannému filmovému inovátorovi, než dalším filmem plným záhad a tajemna. Tepající prostředí pařížského nádraží vám od první minuty vtáhne do děje, do říše snů a na další dvě hodiny nenechá oddychnout. (15.05.2013)

Hugo a jeho velký objev - překrásný příběh, který ve světě kinematografie nemá obdoby. Martin Scorsese nejen že představuje lásku k filmu, on se jí snaží vpravit do pravdivého příběhu, respektive do příběhu s pravdivou podstatou a dalšími, pravděpodobnými vsuvkami, které se mohli, ale nemuseli stát, kdyby Hugo neskrýval to, co skutečně skrýval a kvůli čemu se odvíjel tak krásný příběh. Mrzelo mě ale, že se příběh tak šíleně dlouho táhne. Celé se to odvíjí hrozně pomalu a chybí mi nějaké to nadšení, které bych z filmu měl, abych se těšil na každou další minutu. Martin Scorsese tohle dokázal už v jiných filmech, ale v extázi mě v tomhle případě bohužel neuvedl. Nicméně i tak jsem měl tu čest si užít nádherný příběh, který se ve světě filmu jen tak nevidí a v tomto případě bude ojedinělou myšlenkou, která tak napořád zůstane originálem. (25.02.2012)

2009 - Pandora. 2010 - TRON kyberprostor. 2011 - pařížské nádraží. Tři rozdílné (a rozdílně) kouzelné světy a tři důvody připlatit si pár desítek korun za vstupenku na 3D. Kromě opojně magického vizuálu Hugo zaujme dvěma hlavními dětskými protagonisty (takhle sympatická drobotina se ve filmu hned tak nevidí - u Chloe už to nepřekvapí, ale Asu jsem doteď neznal) a upřímnou láskou k filmařině. Jak zaznívá snad ve všech recenzích, Hugo je opravdu krásnou oslavou počátků kinematografie a strašně lehce se jí podléhá. Za povšimnutí stojí, že právě filmy Hugo a němý černobílý The Artist jsou letos největšími oscarovými favority a získaly nejvíce nominací. Oba tematizují určité období, které pro kinematigrafii znamenalo zlom. Americký Hugo se zaměřuje na počátek století ve Francii (konkrétně na tvorbu G. Mélièse), která v tu dobu udávala směr, zlom zde znamená první světová válka, kvůli které se epicentrum filmového světa přesunulo do Ameriky. Francouzský The Artist naopak oslavuje americký němý film dvacátých let, přičemž zlomem je nástup zvuku. Oba dva (Hugo i The Artist) svůj svět otiskují do své formy, když The Artist je němá (romantická) komedie a Hugo 3D pohádka, která pomocí triků svého diváka přenáší do jiného (3D) světa (právě proto je nutné absolutně doporučit vidět Huga i ve třetím rozměru). Skoro jako ten Méliès při cestě na Měsíc, že :). Je zajímavé, že se to letos takhle sešlo... (03.02.2012)