Lištičky

Po hudebním snímku Once zde máme další česko-irsko a dokonce a především slovenskou spolupráci. Film napsala a natočila Mira Fornay a ačkoliv žnul úspěchy na festivalech, diváci jej zatratili. Stačí se podívat na Česko-slovenskou filmovou databázi, známou pod zkratkou ČSFD. Lištičky zde mají 20 % a nejeden uživatel jim dal odpad. Po pravdě řečeno, sám nevím, co k filmu napsat. Odkojen artovými filmy vidím v tomto snahu být artovým za každou cenu. Jako by někdo vzal ony dlouhé, hlubokomyslné záběry, rádoby autentičnost a realističnost prostředí a pokusil se z toho udělat art náš, česko-slovenský (a irský, pravda). Jenže co u Aki Kaurismäkiho funguje, protože pod hlubokomyslnými pohledy, případně pitomoučkými dialogy postav, tepe skutečný charakter člověka vyjádřený jen vnitřní mimikou a (ne)chtěnými gesty, to zde zcela ztrácí smysl i opodstatnění, protože hlavní hrdinka má trauma jediné, jak se dozvíme v závěru, a i to z vlastní blbosti. Takže když se celý film chová jako blb, nejde o vnitřní charakter postavy, ale o vnitřní svět blba. Bez vnitřní mimiky a gest. Zato se spoustou hysterie, která má duchovno nahradit. Možná je to nové nazírání na feminismus, nevím. Mně osobně přišly hlavní hrdinky filmu pitomé až na půdu, dokonce Ofka z Dětí noci je proti nim myslitel. Navíc jsou všechny ženy ve filmu ošklivé, žádná nepůsobí přitažlivě ani navenek, natož vnitřně. Příběh se odehrává v Irsku, kde je jedna sestra provdaná, druhá dělá kraviny. Obě k sobě mají ambivalentní vztah, jak to u sester bývá. Ale vnitřně se mají rády, ať se stane cokoliv. Stylem se režisérka snaží o syrový a nepřikrášlený projev. Snaží se až tak moc, až to z obrazu přímo křičí: "Podívej, jak jsem nezávislý film!" Ano, kamera se třepe co chvíli. Vždyť je to cool a in. Zatímco z nemluvných filmů Aki Kaurismäkiho nebo podobných Jima Jarmusche máte po skončení pocit, že lidé se mohou mít rádi, i když jsou na pokraji společnosti, z tohoto filmu máte pocit, že debilové světem vládnou a sobci vítězí. Zcela závěrečná scéna určitého smíření sester je podle mne jen vylhaný pokus o obhajobu pozitivních hodnot na poslední chvíli. Zkrátka - z celého filmu nemám pocit důvěrného sdělení, snahy něco říct, ale jen pocit chladného kalkulu s pokusem o artový film podle všech vnějších atributů artových klišé a receptů, aniž by dosahoval nějaké hloubky, hloubky myšlenky, psychologie, psychologie postav, aniž by autorka měla kromě hezkého vnějšího kabátku domyšleno, proč se skutečně její postavy chovají, jak se chovají, a zda by se nemohly chovat jinak. Já vím, do povrchního paskvilu se mi skvěle strefuje - ale když já mám artové filmy Aki Kaurismäkiho a Jima Jarmusche moc rád. A když vidím, jak je někdo bezostyšně vykrádá, aniž by vůbec pochopil smysl a vnitřní hloubku těch výpovědí, je mi z toho smutno. Hrozně smutno. Miře Formay bych doporučil reklamu - tam je vnější efekt důležitý a na vnitřní hodnoty nikdo nehledí. Disk načíná protipirát, v bonusech najdeme nic neříkající film o filmu (13:36 - pár záběrů z natáčení, pár domněnek herců o svých postavách), krátký film Alžběta (18:34- stejně povrchní a plytký jako film Lištičky, s podobně pouze efektním lookem) - oboje s CZ titulky, následuje fotogalerie (2:06) a trailer (1:49). Film je asi točen na digitál, tudíž k obrazu se nemá smysl moc vyjadřovat, mně přišel hodně zrnitý. Zvuk pak v některých scénách utopený a v jiných uřvaný. Publikováno: 12.02.2010 (19.08.2020) (méně) (více)