Drama žárlivosti

Váhám mezi plným a skoro plným hodnocením. Bavilo mě to hodně, Mastroianni i Vitti byli úžasní jako vždy (Monica Vitti vypadala mimochodem na svých 39 neuvěřitelně mladě. Což jí pak ještě dlouhá léta vydrželo. Asi to byla čarodejnice:-)), zpracování vtipně originální,... Nenadchnul mě snad jen závěr. Na to asi nejsem dostatečně velký cynik. A postava bohatého řezníka byla až trochu estrádně primitivní. Takže dejme tomu ( abych tento film odlišil od některých italských komedií kterým nemám vůbec co vytknout) za čtyři. Ale i tak rozhodně doporučuji. (26.12.2023)

Tragikomický příběh jako by byl učebnicí lásky, milování, žárlivosti a především horkokrevnosti Italů. Názorně můžeme vidět, jak to v jižní Evropě dopadne, když dva muži milují jednu ženu. Je mnoho mužů, kteří propadnou ženě, která je nakonec zničí. Ženy to umí a chlapi si mnohdy neumí pomoct, i když pomalu a jistě míří do záhuby. Druhá polovina je jasně lepší. To je ta část, kdy se všichni tři doslova zcvokli. Adelaida jezdí často do nemocnice, že se tomu ani nikdo nediví, psychiatr by sám potřeboval psychiatra a sem tam se objeví nějaká humorná hláška nebo scénka. Celý film je pojat jako vizualizace soudního procesu, takže herci často mluví k divákům. To je neobvyklá metoda. Přesto se film nelíbil natolik, abych šel výš. (02.02.2022)

„Dívala se na mě často přes telecí kost…“ Banální název a nepříliš atraktivně znějící příběh dalšího milostného trojúhelníku by mohly někoho odradit, ale byla by to škoda. Drama žárlivosti „osvěží“ už místy, kde se odehrává – komunistický festival, ze kterého nad ránem zbyla už jen společensky znavená partička na řetízáku nad závějí letáků, pláž plná odpadků, omšelé uličky se šňůrami na prádlo nebo cikánský autobus… Film odráží i politické pnutí v tehdejší Itálii – hrdinové diskutují o vztazích i na politické manifestaci či dostávají držkovou na demonstraci – a „jediným majetkem dělníka je jeho žena“. Scény mají často nečekané vyústění a nejrůznější fóry a vtipné detaily shazují nebezpečí patosu stejně jako promluvy do kamery směrem k divákovi / soudci. Vynikající komedie o vážných věcech, jako je láska a žárlivost ústící do sebedestrukce. (18.02.2022)

Jedna z těch lepších italských tragikomedií, i po letech mi to přišlo docela příjemné a milé. Sotva ale víc. Snad jen ještě nostalgické vzpomínky na MM a MV. Pozn. 1: Oreste je proletář a nádeník, to se dnes sice často chápe jako synonymum. Oreste to ovšem tak nechápe a definuje proletáře trochu sice nezvykle, ale dost trefně. Neodvozuje toto slovo od potomků (prólés), jejich produkce byla jedinou prací nemajetných Římanů, ale od ženy, chápané jako manželka. Pro něj jediný majetek, kterého se také nehodlá nikdy vzdát. Pak už by neměl nic, jak se filmu i stalo. Jsou ovšem i jiné definice, třeba Ottův slovník naučný, který definuje proletáře jako: "...člověka práci nevalně vyhledávajícího...", ale to bychom se dostali moc daleko. Pozn. 2: Je to tak, mnohé dívky "se na nás (rády) koukají přes telecí kost". (20.10.2018)

Velmi pěkný film, který je neuvěřitelně zábavný, a současně správně posmutnělý - smích zde střídá dojetí téměř stejným dílem. Zvolený styl vyprávění jsem nejdříve shledal trochu chaotický (obzvláště mě zmátly ty promluvy herců do kamery), než mi došlo, že je to klasická retrospektiva, kdy se film vrací do minulosti, aby osvětlil dřívější vývoj událostí, než doběhly do tragického konce. Film by sám o sobě asi dávno zastaral, nebýt exceletního hereckého obsazení, které z něj dělá vysloveně divácký požitek - sledovat v akci trio Mastroianni & Vitti & Giannini je vážně zábava - jaká skvostná herecká souhra, jaká báječná přehlídka italského temperamentu a oduševnělého herectví! Italský temperament jsem nezmínil náhodou, film je jím vyloženě prodchnutý a z velké části je na něm postavena většina komiky - scéna v restauraci, v níž Oreste vyvolá rozruch, v tomto ohledu představuje naprostý vrchol filmu a odzbrojující smršt emocí, které udivují svou vitální razancí a dokonalou spontaneitou - osobně jsem u té scény umíral smíchy a současně záviděl Italům tuto stránku jejich povahy, kterou u Čechů dosti postrádám. Kolik noblesy si přitom všechny 3 postavy celou dobu udržují, kolik nádherných gest a procítěných slov stihnou v tomto filmu vyjádřit - marná sláva, ani v 70. letech 20. stol. Itálie nemohla zapřít slavnou velikost národa, který dal světu renesanci a všechny ty největší výtvory ducha - i po té době to v těch lidech pořád je, ten velkolepý smysl pro krásu, vášeň, dramatičnost, vypjatá gesta, hlubokou procítěnost a bezmeznou oddanost v lásce. To všechno v tomto filmu je - a já si ho neobyčejně užil. Trochu mi mimochodem připomněl jiný italský film z nedávné doby, a sice Můj bratr je jedináček - oba filmy si jsou trochu podobné a není bez zajímavosti je mezi sebou porovnat. (05.09.2015)