Terasa

V dvou a půl hodinu dlouhém, nekonečným nájezdem a odjezdem kamery rámovaném a netradičně povídkově strukturovaném filmu řeší pětice (více či méně levicových) intelektuálů rozličné problémy, z nichž ten hlavní všichni sdílejí - stárnutí. Terasa je spíše komedie než drama, ale dojde v ní i k ořezání prstu ořezávátkem na tužky, uřezávání penisu žiletkou a smrti hladem. No kdo by to nechtěl vidět! (15.05.2007)

Výstižná ilustrace uvadání ducha, k níž si připojuji slova Thoreauova: "Říkáváme v Nové Anglii, že nás každoročně navštěvuje stále méně holubů. Naše lesy jim nedávají dosti žaludů a bukvic. Tak, zdá se, navštěvuje každého dorůstajícího člověka rok od roku stále méně myšlenek, protože háj v našich duších je zpustošen - prodán, aby živil zbytečné ohně ctižádosti, anebo poslán do pily, a už pro ně není skoro ani větvičky, na které by usedly. Už s námi netvoří ani nepůsobí. Snad za veselejší roční doby slabý stín přelétne přes krajinu naší duše, vržený pertěmi nějaké myšlenky za jejího jarního nebo podzimního stěhování, ale vzhlédneme-li, nedovedeme objeviti podstatu myšlenku samé. Z našich okřídlených myšlenek se stala drůbež." (12.10.2014)

Půvabně smutný příběh o mužském stárnutí s jejich tvůrčím, pracovním i citovým vyprahnutím a osaměním. Scénarista Enrico (skvělý Jean-Louis Trintignant) už nedokáže nic vytvořit a jediným jeho pomocníkem jsou lži, jedinou jeho oporou pak Emanuela (Milena Vukotic). Novinář Luigi (výborný Marcello Mastroianni) je odsunut na druhou kolej v práci, je opuštěn svou láskou Carlou (Carla Gravina), která přerostla jeho svět. V momentě, kdy se k němu chce ze soucitu vrátit, ji však dává konečnou svobodu. Televizní dramaturg Sergio (Serge Reggiani) je opuštěný intelektuál, který je v televizi odstaven jako zbytečný a starý, jeho kancelář se zmenšuje a umírá v kulisách studia. Filmový producent Amedeo (skvělý Ugo Tognazzi) je dobrák, který se snaží pomoci svému příteli, ale v jeho srdci umírá láska Enzy (Ombretta Colli), která jím více a více pohrdá. Komunistický poslanec Mario (Vittorio Gassman) nachází jedinou útěchu při odstavení na vedlejší kolej ve své straně v mladé milence Giovanně (Stefania Sandrelli). Velmi působivý a zároveň smutný příběh o neschopnosti a nemožnosti dělat to,, co by si přáli. O osamělosti stárnutí. (02.06.2010)

Nelevný film pro hloubavé diváky prostředkuje celou řadu velmi nepopulárních fakt a souvislostí. Ač pojato v sedmdesátých a realizováno na počátku osmdesátých let, přesně a výstižně postihuje poostupné vyhasínání ideového základu první poloviny dvacátého století. Příběh pěti padesátníků z terasy-fóra je příběhem celé moderní levice. A tak trochu i tragédií moderní bezhodnotové společnosti. Nostalgie, která prostupuje celým filmem, tvoří obsah i formu i námi zažívaného a pociťovaného fin de siecle. Tento pocit doposud nevyvanul. Pět příběhů je současně souhrnem pěti dokonalých hereckých kreací dnes odcházející velké herecké generace. Terasa je nejen fórem. Je i místem poměrně dobrých výhledů. A výhled je základem každého života, který chce a může být žit a prožíván plně a šťastně. To propůjčuje chmurné bilanci, která je v základu filmu, přece jen variantnější - záměrně neříkám optimističtější nebo radostnější - ráz než ono v počátku komentáře konstatované prvoplánové vyvanutí někdejších snů a ideálů. (17.09.2007)

Na Terase je zdánlivě děsivá stopáž filmu, ty dvě a půl hodiny s ohledem na konverzační charakter snímku vypadají hrozivě, ale osobně jsem se ani minutu nenudil. Terasa se dá přirovnat k Felliniho Sladkému životu, rozdíl je v tom, že Fellini si střílel ze životního stylu novodobých italských zbohatlíků, kdežto Scola si bere na mušku levicové intelektuály z dobře situované italské střední třídy 70. let. Příznačné je, že příběh začíná na večírku, kde se sejdou dobře oblékaní pánové a dámy, uždibují ze stolu plného vybraných lahůdek a do toho vedou plané plky. Film má tři roviny - za prvé na příběhu několika zúčastněných mapuje krizi středního věku, kdy na přítomné pány těsně po padesátce začíná doléhat tíha věku, rizika nemocí, společenského a pracovního neúspěchu, rozpad vztahů, odcizení a samota. Ve druhé rovině film nastiňuje právě vyprázdnění levicového přesvědčení, jeho erozi ve světle dynamických sociálních změn, bohatnutí středních vrstev a rozšíření konzumního životního stylu. Ve třetí rovině se snímek dotýká emancipace žen, kdy přítomní pánové se přes své rádoby pokrokové postoje jen těžko vyrovnávají s tím, že jejich ženy jsou nezávislé, někdy i úspěšnější než jejich vyčerpaní partneři. Film je zajímavý svou psychologickou drobnokresbou, má řadu půvabných momentů a vybroušených dialogů. Dá se na něm vystopovat spoustu výborných postřehů ze života, které přesahují svoji dobu a místo děje. Velmi solidně obsazené a zahrané. Osobně se mi líbila Jeana-Louise Trintignanta, který představuje scénáristu v období tvůrčí krize, snažícího se lhaním zamaskovat svou tvůrčí impotenci. Komediálně zajímavá je i postava úspěšného producenta bez širší intelektuální výbavy, který žije ve svazku s typickou intelektuálkou a pochopitelně se v jejich soužití projevuje jeho handicap. Celkový dojem: 85 %. (19.04.2009)