Všechno co mám rád

Když jsem to napsala, jak mě to v průběhu sledování napadalo, a znovu přečetla, vychází mi, že jsem možná příliš přísná. Jakkoli je hlavní hrdina roztomilý, pořád je neodpustitelně tupý. Hrdina, který říká „nerozumíš? ozvi se!“, i když přes dveře slyší, že jeho syn uvnitř zvrací. Jak říká Soňa, slabého muže milovat nedokážu. Ale ani s první ženou nelze soucítit, a druhá je zase jenom nevyzrálá představa femme fatale, totálně iluzorní, která existuje jenom ve chvíli, kdy se na ni muž dívá, jinak ne. Ačkoliv jsou dávány jisté šance prostoru a přírodě, pořád mám dojem, že je to spíše divadelní hra, že všechny kulisy by velmi dobře mohly být jen nakreslené na papíře. A v nich by se odehrávaly vypozorované epizody plné bědujících lidí. Kde jsou detaily. Chladný režijní přístup mi způsobuje křeče v kontrastu s proklamovaně subjektivním vyprávěním. Zdá se mi to, nebo režisér ve svém plánu s formou příliš neoperuje? To bych možná potřebovala vysvětlit. Smysl pro humor jsem zde necítila, ale v nedávné době jsem začala uvažovat o tom, že ho sama nemám. Zajímá mne, zda v Šulíkovsko-Šulajovském světě existují milenecké páry, které si vzájemně neroztírají jídlo po tvářích a těle. Příběh s rozvolněným dějem poskládaným z epizod také zkouším, i moje plánovaná romance z obskurního kapitolu má takto vypadat, možná právě obava, že budu tak moc rozvolňovat, až nic nezbude, mě stále nutí do vlastních příběhů strkat kouzelné koně nebo zombies. (02.12.2013)

Vzhľadom na vek by som mal riešiť podobné problémy, ako Nvotova postava. Ale neriešim, čo je možno dobre, ale možno aj zle. Preto ma film mierne minul. Určite sa k nemu vrátim, keď podobné problémy, čiže neschopnosť komunikovať s deckom, nasratá bývalá manželka a mladá pekná milenka na krku, budem riešiť. (20.03.2016)

Šulík vytvoril hrdinu a nechal ho uväzneného v kontextoch svojich myšlienok a predstáv. Ukazuje nám tu mozaikovitý svet, ktorý je rozdelený do rôznych kapitol. Tieto kapitoly majú tvoriť predpokladám komplexný náhľad do porevolučného slovenska, do obdobia citovej a pracovnej nevyrovnanosti. Hlavný hrdina v podaní Nvotu - ktorý bol pre mňa vždy tak trocha lepším hercom ako režisérom- je stroskotanec a jedinou chybou filmu je, že ním aj ostane. Film nemá potrebný presah. Postavy sa nevyvíjajú. Sú uväznené vo svojich životoch pričom by ste tam ťažko hľadali niečo pozitívne. Snaha o zobrazenie reality by sa mohla považovať za autentickú, ale len v prípade že to vo filme chceme nájsť. Všetko čo mám rád je film, ktorý odkazuje na Hanáka, Trančíka, Joyca a rôznych spisovateľov, ukazuje stret dvoch rozdielnych kultúr a troch rozdielnych generácií a do toho nám hrá Ursinyho kapela a na konci Elenor Rigby. Ale hodnota príbehu, niečo ľudské, nejaká tá nádej, tam nie je. Postavy sa dokážu usmievať, ale len pre efekt, nie preto, že by boli skutočne nad vecou. A práve to že film skončí tam, kde začal ma núti priznať, že to zase nie je až taký film, aby som si ho chcel pozrieť po druhý krát. (29.05.2013)

Samozvaný poetický film je v rámci děje rozdělen na kapitoly různé délky, přičemž některé slouží něco jako interludy. Hlavní postava Tomáš je na křižovatce svého života a přitom poznává sám sebe(jak originální). Při tom zažívá spoustu více či méně vtipných tragikomických situací s energickou angličankou, nevyrovnaným synem, hysterickou ex-manželkou a se senilními rodiči. Co musím vyzvednout jsou nádherné záběry(ten konečný mi ještě nějakou dobu zůstane v mysli:), jinak mě tenhle film až tak nezasáhl, poetiku ve filmu bych si dokázal představit i docela jinak. (05.02.2008)

Mám rád čerstvý sníh křupající pod nohama. Mám rád vůni nových věcí. Mám rád chuť vítězství. Mám rád hořkou čokoládu rozpouštějící se na jazyku. Mám rád krásné detaily krásných věcí. Mám přejíždění prsty po změklém vosku. Mám rád filmy Martina Šulíka a tento obzvlášť. Mám rád i spoustu jiných věcí, ale pravdou je, že to, co máme skutečně rádi, pojmenovat nedokážeme. A Amélie si může jít házet žabky. 90% (06.02.2008)