Lurdy

Rakúska dokumentaristická škola nezúčastnených, nekomentovaných pohľadov na svet okolo zúročená v hranom filme. Meditačný pokoj v očistnom kúpeli a tiché kontemplovanie sa len ťažko znáša s obrovským dopytom žízniacich po vyzdravení, či duchovnom zážitku. Nevyhnutne sa preto oáza pokoja v kombinácii s modernou technikou sprostredkúvajúcou kázne a zážitky vyzdravených spolu s organizovaným, časovo ohraničeným vstupom zmenila na turistické miesto, kde si duchovnosť uchovala svoje miesto. Miesto poznačené masovou túžbou. Nechcenú tragikomiku rozporu, kde sa každý jeden z tisíchlavého zástupu túži nerušene oddať nerušenému spojeniu s Bohom, no je neustále konfrontovaný očami davu vystihuje film dokonale. Placebo viery ako najsilnejšie z najsilnejších síce umožňuje naozajstné skutky pomoci zvonka, no ich okaté zviditeľňovanie (hoci často zo strany príjemcov pomoci nechcené) skutočné a viditeľné účinky zázrakov paradoxne až príliš často vracia späť sivej všednosti. Zaujímavosť samotného hraného filmu sa miestami vytráca v dlhých záberov liečebno-náboženských procedúr. (18.12.2012)

Velký lidský sen v poněkud zvláštním komickém účinku o naději, že by se mohl někdy člověk uzdravit, aby nebyl odkázán na své bližní. Je třeba říci, že filmy obvykle tohoto druhu jsou totiž nejen dobrým marketingovým tahem, ale mimořádně zajímavou podívanou, když je obohacena slušným myšlenkovým zázemím. Možná film sliboval více, než mohl splnit, dokonce na řadu otázek příběh hmatatelnou odpověď nedává. Snad je to tak i lepší. Obsazení herečky Sylvie Testud do role Christine je nepochybně přesvědčivé a nečiní si jiných nároků, než obrazně vyjádřit svět lidské bytosti, o tom, jak vážná nemoc už od nepaměti zrodu lidstva zcela jistě ve většině případů dokáže přetvořit celý život. Ostatně vše, co charakterizuje Christine při všech strastech, nejsou katechismy, ale zvídavost, a také pocity nezaviněného zla a snad i výčitek, na které nemůže najít uspokojivé odpovědi. Může snad víra přemoci nepřízeň osudu? Možná ano, protože rituál návštěvy poutního místa Lurd pro dosažení povahy cíle jako takového, může mít z hlediska osobního určitou reálnou motivační hodnotu, očekávající v duchovní terapii náplň lepších dnů a akt naděje. I to je snad důvod, proč byste neměli tento film minout. Závěrečné shrnutí je, že i přes některé drobné vady na kráse filmu musím uznat, že jde skutečně o výjimečně kvalitní film. (19.05.2012)

Je to přesně tak, jak napsal Matty; "Koho film neosloví v duchovní / pocitové rovině, neosloví ho vůbec." A jako ateistu mě jen těžko může oslovit něco, co tak urputně a zatvrzele propaguje nadpřirozené schopnosti Boha. Přimět člověka k zamyšlení nad pravým významem víry lze i jinak, než prdnutím přímého přenosu bohoslužby do filmu. Krom hudby vybrané podle mého vkusu tak není o čem mluvit. Leda o neandrtálském páru, který se mnou Lurdy sledoval včera v hradeckém Centrálu. Máte jedinou kliku, že jste filmoví křupani, co opouští sál už při závěrečné stmívačce, jinak bych asi obětoval svou termosku a omlátil vám ji o hlavu. Doufejte, že už tam na sebe nikdy nenarazíme. (11.01.2012)

Lurdy pro mne představují více než jen výpověď o skryté materiálnosti a komice poutních míst. Film sice místy připomíná Tatiho Playtime, avšak střetnutí zesvětštěných náboženských rituálů s nepochopitelným a neuchopitelným zázrakem, který režisérka připravila jako potměšilou past, rozumím jako obnažení rozporu lidské existence, která si navzdory své touze po transcendenci vynucuje svou oblast osvětlenou rozumem, aby se cítila v bezpečí známého. Tento paradoxní archetypální dualismus se hmatatelně vtěluje do těla ochromené Christine, do jejích končetin, které přízračně touží po pohybu. Když se její ruka konečně zdvihne, aby se dotkla kamene, je to jen viditelné vyjádření úporné obecně platné lidské touhy po překonání neštěstí. Možnost existence zázraku je totiž vždy jen vědomím nepřekročitelného a jeho uskutečnění lze chápat jako cosi nepatřičného, co je ve svém vzepjetí rozumem odmítáno. Lurdy ukazují, že není podstatné samotné uskutečnění zázraku, ale schopnost unést a přijmout jej v rámci lidského společenství, neboť osamocenost ochromeného hmotného těla bojujícího zázrakem o své uznání, nakonec selhává vstříc pochybujícímu vědomí, duchu ostatních a je k všeobecné úlevě zatlačeno zpět do kolečkového křesla. Toto tragické odcizení těla je maximálně umocněno distancí kamery a praktickou neexistencí detailních záběrů - tedy důrazů oka jakožto synekdochy zřejmého smyslu - a všeobecnou precizností a barevným chladem prostoru. Lurdy jsou filmem, ze kterého se mi svírá srdce a obestírá mne melancholie z jejich závěrečné otázky. (09.05.2011)

Nestranný film, který jsem si jako ateista užil jako sympatickou černou komedii, ale dokážu si představit, že věřící se na něj budou dívat jako na vážné drama a nebudou s ním mít žádný problém. Lurdy jsou v podstatě krásným důkazem toho, že významy nevznikají plně na straně zdroje sdělení, nýbrž někde na cestě zdroj - přijímač. (06.01.2012)