Lurdy

Do roku 1858 boli Lurdy ospalým vidieckym mestom s približne 4 000 obyvateľmi a pešou posádkou na hrade. Dnes je to miesto, ktoré navštívi 5 miliónov ľudí ročne. Z filmu som si veľa ale neodniesol, trocha polodokumentárny štýl a trocha predstavenie miesta, kde sa dejú aj zázraky, ale nedejú sa všetkým. Film úmyselne postavený bez jasného stanoviska, ale nudný, keďže väčšinu času tvoria statické zábery alebo tlačenie pacientky na vozíku. Na čo nemusím vidieť film, stačí mi zájsť o 150 metrov od vchodu do najbližšej DSS. Film nie je ani tak o Lurdách, na ktoré názvom prilákal, ale skôr o chorých ľuďoch, ktorí hľadajú iskierku nádeje. (30.06.2024)

Lurdy pro mne představují více než jen výpověď o skryté materiálnosti a komice poutních míst. Film sice místy připomíná Tatiho Playtime, avšak střetnutí zesvětštěných náboženských rituálů s nepochopitelným a neuchopitelným zázrakem, který režisérka připravila jako potměšilou past, rozumím jako obnažení rozporu lidské existence, která si navzdory své touze po transcendenci vynucuje svou oblast osvětlenou rozumem, aby se cítila v bezpečí známého. Tento paradoxní archetypální dualismus se hmatatelně vtěluje do těla ochromené Christine, do jejích končetin, které přízračně touží po pohybu. Když se její ruka konečně zdvihne, aby se dotkla kamene, je to jen viditelné vyjádření úporné obecně platné lidské touhy po překonání neštěstí. Možnost existence zázraku je totiž vždy jen vědomím nepřekročitelného a jeho uskutečnění lze chápat jako cosi nepatřičného, co je ve svém vzepjetí rozumem odmítáno. Lurdy ukazují, že není podstatné samotné uskutečnění zázraku, ale schopnost unést a přijmout jej v rámci lidského společenství, neboť osamocenost ochromeného hmotného těla bojujícího zázrakem o své uznání, nakonec selhává vstříc pochybujícímu vědomí, duchu ostatních a je k všeobecné úlevě zatlačeno zpět do kolečkového křesla. Toto tragické odcizení těla je maximálně umocněno distancí kamery a praktickou neexistencí detailních záběrů - tedy důrazů oka jakožto synekdochy zřejmého smyslu - a všeobecnou precizností a barevným chladem prostoru. Lurdy jsou filmem, ze kterého se mi svírá srdce a obestírá mne melancholie z jejich závěrečné otázky. (09.05.2011)

Nejprve se musí uzdravit duch, až pak teprve tělo. Hlavní hrdince se uzdravilo tělo, duch ale úplně ne a nějak uvěřila až potom, co zázrak skončil, tudíž se jí pak uzdravil i ten duch. Asi takhle jsem pochopil ten závěr, chápete, jak to myslím. Každopádně i tak si myslím, že to celé vlastně byla jenom jakási koláž typu lidí, co přijíždějí do Lurd. O těch, co se tu potřebují za každou cenu uzdravit, i když nevěří, o těch, co věří, ale když se stane zázrak někomu jinému, jenom závidí a nadávají a taky o těch, co nevěří a nakonec uvěří a pak je tu ten zbytek, co věří a bere ty věci tak, jak jsou (třeba ten liliput). Bohužel jsem doufal v nějaké jasnější poselství, kterého se mi moc nedostavilo. Navíc ten film je zbytečně utahaný, byť kameru má dobrou (pokud se teda nezačne zoomovat nesmyslně na jedno místo) a chvílemi působí až mysticky. Ale přece jenom jsem od toho filmu čekal něco víc. Sice je to z Rakouska, které má takový svůj vlastní filmařský styl, co někdy funguje a někdy ne, mě osobně spíš sedí, ale tady to podle mě uvízlo tak na půl cesty. 3* (09.10.2019)

Nestranný film, který jsem si jako ateista užil jako sympatickou černou komedii, ale dokážu si představit, že věřící se na něj budou dívat jako na vážné drama a nebudou s ním mít žádný problém. Lurdy jsou v podstatě krásným důkazem toho, že významy nevznikají plně na straně zdroje sdělení, nýbrž někde na cestě zdroj - přijímač. (06.01.2012)

Premisa o dívce paralyzované od krku dolů, která je během zájezdu křesťanské charity do lázní zázračně vyléčena, je rozvedena do nekřiklavě pojatého vyprávění, které ukazuje na mnohoznačnost "daru" od Boha co se týče přijetí jím obdařené osoby v kolektivu. Mimoděk odhalované motivace a postoje různých postav od dalších účastníků zájezdu přes různé pečovatelky až po kněze v sobě paradoxně značí nevěřícnost a především nepřejícnost tváří v tvář zázraku. Zázrak je pozitivní pouze coby prostředek subjektivního dojetí, ale jinak se stává jím obdařený člověk objektem neadekvátního zájmu. Kontrapunkt protichůdných významů je ve filmu přítomný i skrze užití hudby, které kontrastuje s náladou jednotlivých sekvencí (v trudných každodenních sekvencích chorálová hudba a italopop proti psychologickému napětí závěru filmu). Škoda tezovitého a scenáristicky přepjatého závěru, byť vlastně film jinak končit ani nemohl. (15.11.2009)