Lurdy

Po projekci filmu Lurdy jsem se ocitnul v takové lehčí variantě deprese, což by se mohlo považovat za úspěch, když vezmu v potaz žánr tohoto snímku, nicméně po krátké době ten tíživý pocit vyprchal jako pára nad hrncem. Právě onen depresivní nádech filmu, kterému asi nejvíce přispívalo herecké obsazení a prostředí lázní, mně tak nějak neseděl. Celkově to na mě ale působilo takovým "nemastným, neslaným" dojmem, což by se mohlo zdát jako protiřečení s tím, co jsem výše zmínil. Zkrátka film, ke kterému se nemám potřebu vracet, ale na jedno zhlédnutí je vhodný. (21.11.2014)

Film nabízí divákovi jedinečnou možnost: přistoupit trochu blíže k mechanickému betlému, než bývá v muzeích zvykem. Ne sice tak, že by odstranil sklo a dovolil hrát si s figurkami, ale aspoň umožňuje vidět zblízka jednotlivé řezy obličejů. A oproti klasickým betlémům je tento ozvučen: modlitby a gesta ale ztrácejí svůj původní význam, který by mohly mít, kdyby se opravdu týkaly lidí, a stávají se replikami v rámci mechanismu, který je naplňuje významem novým: jakousi pobožností, náboženskostí, věro-stí. Autorka ale navzdory všem pravidlům mechanického betlému vpustí mezi figurky živého člověka, byť paralyzovaného, přesto nejpohyblivějšího. Ženu, která narozdíl od ostatních figurek, nedává ničím najevo svou zbožnost, a do jejíhož nitra (stejně jako do nitra ostatních) nás autorka nepustí, tudíž si nemůžeme pěkně po-soudit její pravovíru (stejně jako u ostatních). Každopádně, což ostatní figurky, které ochotně jednají podle pravidel mechanismu, pobuřuje (taky podle pravidel mechanismu), zázrak (?) se stane právě jí. Vpravdě vratký zázrak. Diváci i ostatní poutníci sledují každý pohyb hrdinky a čekají "vysvětlení", ujasnění, ustabilnění: buď ať chodí pořádně, nebo ať si sedne! Nejednoznačnost je přece proti pravidlům strojku! Ale nikoli proti pravidlům filmu: celou dobu nám je přístupný pouze povrch, pouze z něj můžeme odhadovat podstatu. Povrch se zdá být řízen přísným vnitřním mechanismem, nebylo by tedy co řešit, kdyby se neobjevila nejasnost, odchylka, patologie. Co ta nám řekne o podstatě? Co nám řekne o podstatě, když CHYBOU je splnění toho, v co všichni ZJEVNĚ doufají? (16.10.2011)

Pomalu a téměř dokumentárně vyprávěný film. Lurdy, jako podivné spojení zbožnosti a zbožněpeněžních vztahů, vypadají zde dosti bizarně. Na tomto pozadí se však lépe odraží tento na první pohled nenápadný a neatraktivní příběh, který má konec tak víceznačný, že záleží na diváku, co si vybere. Ani po druhém shlédnutí mi není jasné, zda je režisérka věřící či atheistka.Přikláněl bych se k druhé možnosti. (29.01.2012)

Lurdy pro mne představují více než jen výpověď o skryté materiálnosti a komice poutních míst. Film sice místy připomíná Tatiho Playtime, avšak střetnutí zesvětštěných náboženských rituálů s nepochopitelným a neuchopitelným zázrakem, který režisérka připravila jako potměšilou past, rozumím jako obnažení rozporu lidské existence, která si navzdory své touze po transcendenci vynucuje svou oblast osvětlenou rozumem, aby se cítila v bezpečí známého. Tento paradoxní archetypální dualismus se hmatatelně vtěluje do těla ochromené Christine, do jejích končetin, které přízračně touží po pohybu. Když se její ruka konečně zdvihne, aby se dotkla kamene, je to jen viditelné vyjádření úporné obecně platné lidské touhy po překonání neštěstí. Možnost existence zázraku je totiž vždy jen vědomím nepřekročitelného a jeho uskutečnění lze chápat jako cosi nepatřičného, co je ve svém vzepjetí rozumem odmítáno. Lurdy ukazují, že není podstatné samotné uskutečnění zázraku, ale schopnost unést a přijmout jej v rámci lidského společenství, neboť osamocenost ochromeného hmotného těla bojujícího zázrakem o své uznání, nakonec selhává vstříc pochybujícímu vědomí, duchu ostatních a je k všeobecné úlevě zatlačeno zpět do kolečkového křesla. Toto tragické odcizení těla je maximálně umocněno distancí kamery a praktickou neexistencí detailních záběrů - tedy důrazů oka jakožto synekdochy zřejmého smyslu - a všeobecnou precizností a barevným chladem prostoru. Lurdy jsou filmem, ze kterého se mi svírá srdce a obestírá mne melancholie z jejich závěrečné otázky. (09.05.2011)

Roztomile absurdní a paradoxní film. Absurdní a paradoxní jako instituce víry a zázraků sama. Nejsem Bůh, a kdybych byla, asi bych se škodolibě chechtala. Asi jako stvořitel Pratchettovy zeměplochy, který do svého světa naházel falešné zkameněliny, aby měli vědci nad čím bádat. Nebo jako režisér, který uprostřed "jako" bitky nechá jednoho z herců doopravdy zabít. Taková nenormálnost se ovšem retušuje trošku hůř, protože něčí smrt se vrátit nedá. Vybočení z normálu se totiž netoleruje nikomu, ani Bohu ne. Ta úleva, že to vybočení bylo jen na chvíli, ta musí být obrovská. A můžeme směle zase prodávat zázraky na poutních místech a vyprávět známým, že jsme "to" viděli. Ale chraň vás ruka Páně, jestli byste chtěli vstávat z vozíku! (11.06.2012)