Lurdy

Velký sál s prostřenými stoly. Pomalu přicházejí lidé. Dlouhý záběr. Trpělivost. Vítejte v Lurdách, závodní jídelně, kde podávají zázraky. Porce jsou malé, ale vydatné. Ač sám v Boha nevěřící cynik, dýchlo na mne z některých scén zvláštní spirituální čaro. Jako při těch nemnoha návštěvách kostela během bohoslužby, kdy jsem vnímal, že se přede (či spíše nade) mnou odehrává něco mimořádného, co však nikdy plně nepochopím. Jessica Hauser zpracovává ožehavé téma citlivě, tak trochu v jedné tónině. Nebaží po skandálech. Jen párkrát nabídne nějakou trpce úsměvnou nekřesťanskou paralelu. Lurdy tedy samozřejmě nejsou filmem, který vás bude bavit, spíše filmem, o němž se budete bavit. Koho neosloví v duchovní/pocitové rovině, neosloví asi vůbec. Náznak dramatu aby jeden hledal mikroskopem. K jediné dějposunující události dojde zhruba v polovině a fascinujícím způsobem se změní současně pohled protagonistky (nenápadně skvělá Sylvie Testud) na svět i diváka na film. 80% (19.11.2009)

JAK TO SKONČILO? Neurčitě. Jinak by to byl lež. BYL TO ZÁZRAK? Samozřejmě. Zázrakem není jen to, že se symptomy už nevrátí, ale každé zlepšení individuálního lidského údělu. Protože ten se stále horší, až končí stářím, nemocí a smrtí - a fylogeneticky vzato to bude nesjpíš ještě horší. Ale to už samozřejmě hodně hodně dávno věděl Buddha a rozhodl se proti tomu postavit. (Doporučuji chvíli pouvažovat na téma "Buddha versus Lurdy"; sám jsem již provedl.) Pro bližší pohled na tento film, si ho můžeme vymezit dvěma jinými "lurdským" díly: Písní o Bernadettě (Das Lied von Bernadette), románem Franze Werfela, a filmem Lourdes Lodovica Gaspariniho (naučné dokumenty o Lurdách hned vyřazuji jako irelevantní). Jessica Hausnerová ve svém filmu postoupila neochybně mnohem dál; Bernadetta Soubirousová ji už vůbec nezajímá, lourdskou fabriku na naději sledujeme sice jako něco gigantického, ale přece jen upozadněného, a vlastně ani Kristýna (Sylvie Testud) není žádnou doopravdickou hrdinkou. Co se Jessice Hausnerové povedlo, a přách si, aby to byl i její záměr, napínavě (to myslím vážně) vylíčit atmosféru čekání na zázrak. Pozn. 1: Neúmyslně jsem vynechal Leonarda Cohena, který o tom zpívá: "Let's be alone together / Let's see if we're that strong / Yeah let's do something crazy / Something absolutely wrong / While we're waiting for the miracle, for the miracle to come." - S naprostou jistotou si J.H. vyhradila pro finále písničku Felicità (autoři Cristiano Minellono - text, Dario Farina a Gino De Stefani - hudba) z roku 1982. Pozn. 2: : Nedávno jsem s kamarádem (bývalý hajný z polesí Křižánky) debatoval o neprospěšnosti pomoci (hlavné té nezištné, která zištně bourá všechny vztahy) bližnímu svému (jako sobě samému). Tuto facetku vyzdvihuje JitkaCardova ***** a dochází k závěru, že "ani samotná "vyléčená" (tedy "felicità") nemá vůli čelit sama změněné skutečnosti..." - Takových facetek je tam ovšem více, nechme je všechny zazářit. Pozn. 3: Teď jsem si ještě všimnul klíčových slov pro tento film: tělesné postižení, invalidní vozík. Těmito klíči se tento fim bohužel otevřít nedá. Rovněž tak nepoužitelnými šperháky jsou: statické a pomalé, vycpávka, nuda, placebo víry atd. (viz níže či výše). (04.12.2017)

Do roku 1858 boli Lurdy ospalým vidieckym mestom s približne 4 000 obyvateľmi a pešou posádkou na hrade. Dnes je to miesto, ktoré navštívi 5 miliónov ľudí ročne. Z filmu som si veľa ale neodniesol, trocha polodokumentárny štýl a trocha predstavenie miesta, kde sa dejú aj zázraky, ale nedejú sa všetkým. Film úmyselne postavený bez jasného stanoviska, ale nudný, keďže väčšinu času tvoria statické zábery alebo tlačenie pacientky na vozíku. Na čo nemusím vidieť film, stačí mi zájsť o 150 metrov od vchodu do najbližšej DSS. Film nie je ani tak o Lurdách, na ktoré názvom prilákal, ale skôr o chorých ľuďoch, ktorí hľadajú iskierku nádeje. (30.06.2024)

toto byla opravdu zajímavá podívaná. Hrozně reálně natočený film, který si na nic nehraje, jen zkouší ukázat jak to "chodí" se zázraky v Lurdech. Nejvíc se mě na něm líbilo, jak se postavy chovali přirozeně a podle naturelu díváka si může každý odnést z filmu jiný pocit. Krásně je tam ukázána jak je už křesťanská víra instituciována a byrokratizována a o lidi moc nejde, jen aby jich bylo stále dost - teda to jsem tam cítil já. Díky čekání na zázrak a reakce na něj je cítit stále napětí a dá se ten pomalý děj zvládnout. Humor, natož černý, tam přímo není, záleží jak vnímáte chování ostatních postav kolem hlavní hrdinky. Film bych určitě nespecifikoval jako drama, spíš by se hodil hraný dokument. Koho neodradí modlitby každou chvíli a nemá vyloženě odpor vůči "černoprdelníkům" tak by se mu to mohlo líbit. (19.12.2011)

Premisa o dívce paralyzované od krku dolů, která je během zájezdu křesťanské charity do lázní zázračně vyléčena, je rozvedena do nekřiklavě pojatého vyprávění, které ukazuje na mnohoznačnost "daru" od Boha co se týče přijetí jím obdařené osoby v kolektivu. Mimoděk odhalované motivace a postoje různých postav od dalších účastníků zájezdu přes různé pečovatelky až po kněze v sobě paradoxně značí nevěřícnost a především nepřejícnost tváří v tvář zázraku. Zázrak je pozitivní pouze coby prostředek subjektivního dojetí, ale jinak se stává jím obdařený člověk objektem neadekvátního zájmu. Kontrapunkt protichůdných významů je ve filmu přítomný i skrze užití hudby, které kontrastuje s náladou jednotlivých sekvencí (v trudných každodenních sekvencích chorálová hudba a italopop proti psychologickému napětí závěru filmu). Škoda tezovitého a scenáristicky přepjatého závěru, byť vlastně film jinak končit ani nemohl. (15.11.2009)