Sladký život

Škoda jen, že se Anita Ekberg (ostatně i Lex Barker) na plátně příliš neohřála. Leč věčný přesah a pochopení s Mastroianniho neutěšeným a trpce zkoušeným hrdinou, který sklesle proplouvá životem v honbě za vysněnou štěstěnou - ve světě rozmařilosti a zbohatlické nudy - zůstane provždy Felliniho životním počinem. Sladký život sálá a hýří přehršlem skrytých i odkrytých motivů a symbolizmem, dokáže roztrpčit, rozesmát i rozplakat, poškádlit i nebojácně ukázat. Škoda ovšem zabijácké délky, která může leckoho odradit. (19.02.2008)

Já jsem to čekal, ne že ne. Celý den jsem se psychicky na Sladký život připravoval. Ze školy jsem přišel v půl jedné po poledni, odpočinul si u klipů na MTV (světe div se, dávali samé skvělé písničky), pak se zasmál u tří za sebou jdoucích dílů Simpsonů, následně zatáhl závěsy a pohodlně se usadil do křesla. Bez jakýchkoliv předsudků prohlížím prvních pár minut a zjišťuji, že půjde o docela těžce koukatelnou látku. Přežívám první hodinu. Přicházím na to, že se film asi bude snažit něco kritizovat a oceňuji, že natáčí život takový jaký je. Čili nudný a nezajímavý. Také se vám určitě stalo, že vaše nejzajímavější životní okamžiky někdo nahrál na kameru a po následném koukání na kazetě vám to přišlo neskutečně nudné a únavné? Mně ano. Z toho se dají odvodit 2 skutečnosti. Za prvé: většina filmů je ukrutně nereálných, za druhé: natačení života takový, jaký je, ve filmu podle mě moc nefunguje. Ale pokračujme dále v naší sledovací pouti. Další půlhodinu prožívám krizi. Nedokážu se plně soustředit, neustále se převaluji a do toho všeho do bytu přijdou příbuzní a otravují...Naštěstí je včas urazím nemístnou poznámkou a oni z pokoje odejdou. Zjišťuji, že zápletka je takřka nulová a že děj je velice rozpačitý a neuchopitelný a také, že kritizuje něco, co kritizovat už ani nepotřebuje, jelikož to bylo kritizováno již mnokokrát. Uvažuji, jestli nepřesunout film na jindy, překonávám se však, ale neskutečná únava snímkem způsobená zapříčiňuje můj náhlý přesun z křesla na poměrně vzdálenou a ostrým úhlem k obrazovce postavenou pohovku. Léhám si a náhle slyším ob pokoj na plné pecky bouřící hudbu z reprobeden do bratrových uší. Proklínám ho, ale přesto se podívám na televizi, co že se to tam zrovna děje a se s děšením zjišťuji, že i přes zatažené závěsy prosvětluje bílý den na obrazovku své paprsky a já místo filmu sledují spíše statický nábytek obývacího pokoje. Ale což, za pohodlí se platí. Snažím se opět zabrat do děje, zpozorovávám docela zajímavou scénu v autě, ale z nenadání se mi zavírají oči, přes přemáhání si nemůžu pomoci, často zjistím, že místo našponování na obrazovce, mé oči spíše odpočívají ve skrytu víček a z usnutí mě povětšinou vybudí nějaký ten klakson nebo zvýšený hlas. Po 20-minutách dřímání si bouchám do hlavy, mnu si oči, propleskávám obličej a v duchu říkám: "Já to přece dokoukám!" Dokoukal. Ten film mi nic nedal, jsem za něj rád jenom proto, že si můžu vyrovnat svůj poměr mezi kladným a záporným hodnocením. To je chabé že? Taky myslím. Sladký život mě připravil o 3 hodiny života a já je chci zpět! Ale co, stejně bych je promrhal... (05.05.2006)

Unikum Felliniho spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních auteurů 60. let (Tarkovskij, Bergman, Antonioni) netíhl k zádumčivosti. Naopak coby vzorný exemplář italského temperamentu oslavoval život a široce se u toho usmíval. Navzdory této bujarosti nikdy nevybočil z ryzího umění. Dokonce se zdá, že Fellini našel zlatou lajnu mezi příběhem, estrádou, artem a modernou a provedl reprezentativní, málo viděnou syntézu. ____ Vazba filmu s neméně emblematickým 8 ½ je zřetelná. Jestliže ve Sladkém životu sledujeme oslavu, v 8 ½ přichází krize, či spíše kocovina, která po oslavě zpravidla následuje. (14.10.2008)

Fellini skvěle vystihl to, co lze nazývat prázdným životem. Kdo by ale ve skrytu duše nechtěl, alespoň na pár týdnů takovýto život žít? K postavám jsem necítil závist, ale rozhodně ani odpor. Tento Felliniho film, ke mě proniknul nejvíce, z celé jeho zásadní tvorby. Jednak je tato série večírků a úletů skvěle řemeslně natočena a jednak je mi blízký konflikt a rohodování mezi rodinným životem a životem nezodpovědným, plným pařeb. Volba je těžká, protože každý, nebo si to alespoň myslím, prahne po tom, co nemá. Nejsilnější scénou filmu pro mě je dialog, kdy se Marcello kamarádovi svěří, jak moc mu závidí jeho rodinný život. Na to však přijde poněkud nečekaná, šokující odpověď. Ale ve snímku je silných scén mnoho, například ta, když paparraziové, totální hyeny, a jiní obletují krásnou herečku, která je však ztělesněním absolutní povrchnosti. Bylo by toho mnohem víc, o La Dolce vita by se daly psár a určitě i byly napsány eseje. (09.03.2009)

Felliniho moc rád nemám, ale tohle se mi kupodivu i přes nevkusnou délku líbilo. Dost má na tom podíl fakt, že jsem se dokázal ztotožnit s Mastroianniho postavou. Opět to vizuálně dobře vypadá, opět je tam skvělá hudba a opět hafo zbytečné vaty a další Felliniho trademarky. Potěšila mě i role Lexe Barkera, kterého já dost můžu. (02.05.2006)