Darmošlapové

I Vitelloni (slang v romagnolskom dialekte, čo by sa dal do slovenčiny voľne preložiť, ako "Býci"), je obzvlášť hodnotnou drámou od začínajúceho talianskeho režiséra Federica Felliniho, ktorú v podstate nakrúcajú už oveľa skúsenejší režiséri, než bol vtedy on sám (zrejme sa vypracoval popri scenáristických zákazkách u svojho mentora Roberta Rosselliniho), a zároveň ktorú som si skrátka potreboval znovu pripomenúť, keďže naposledy som túto partiu „piatich nešťastníkov”, videl pred takmer až ôsmimi rokmi, a tak som možno práve i kvôli tomu trochu pozabudol, kadiaľ vlastne viedli, ako to tak taktne povedať, ich značne nikam nevedúce životy?! / Pomerne rýchlo som sa našťastie rozpamätal, akonáhle som opäť naďabil na týchto 5 kľúčových postáv, ktoré sa na samý úvod najprv zišli pri príležitosti voľby Miss Sirény roku 1953, kde mimochodom zvíťazila istá slečna, v priamom príbuzenskom vzťahu jednej z postáv. \ Fausto, Moraldo, Alberto, Leopoldo a Riccardo, sú mená najlepších kamarátov, ktorí sa iba tak bezcieľne motajú naprieč svojimi holými existenciami, a to konkrétne s nulovou predstavou o budúcnosti, a predsa podotknem, že jeden z nich by sa mohol dokonca i „ovrabčiť”, a k tomu sa aj zamestnať, nakoľko väčšina z nich sú len nezamestnanými povaľačmi. / V roku 2014, keď som videl Darmošľapov vôbec po prvýkrát, tak som očividne dosť spoileroval, čiže tentoraz sa tomu pre istotu „úplne” vyhnem, ale ak predsa môžem niečo načrtnúť, tak režisérov rovesník Alberto Sordi, to nie je, čo sa teda týka toho, vskutku, priam - najzaujímavejšieho hereckého stvárnenia danej postavy, i keď je jednoznačne najznámejším hercom z celého obsadenia! Pravdepodobne to najskôr bude niekto z tejto dvojice: Franco Interlenghi alebo Franco Fabrizi. \ Pre malú zaujímavosť by som ešte doplnil i to, že zrovna tento nadpriemerný film patril/stále patrí k obľúbeným - trebárs Stanleyho Kubricka či Francisa Forda Coppolu, a to je už čo povedať, čoho sa musím hneď a zaraz chytiť, ak chcem prísť na to, prečo je to tak? A síce nechcem zbytočne zachádzať do detailov, aby som náhodou neprezradil hlavnú zápletku, ale minimálne som tam videl niekoľko „styčných bodov”, ktoré mi napríklad pripomenuli Barryho Lyndona, či povedzme i Lolitu, ak dobre nad tým celým uvažujem? / Ak by som mal nakoniec svojej recenzie pridať čosi i za seba, tak snímok obsahuje výborne napísané dialógy postáv s celkovo kvalitne vyváženou réžiou, ktorá (u)drží diváka v šachu až do samého konca. Pre Felliniho sa súčasne jednalo i o „zlomový počin”, znamenajúci ďalší potrebný vývoj jeho režisérskej tvorby, pričom svojim „debutom”, nastavil latku hodne vysoko, až sa miestami čudujem, ako neustále dokázal napredovať čoraz ďalej, nad čím mi koľkokrát normálne ostáva rozum stáť, no nič netrvá večne...  (18.10.2022)

Musím říct, že jsem od tohoto snímku příliš nečekal a nakonec mě přikoval ke křeslu na celých 103 minut. Darmošlapové totiž nejsou ani na okamžik nudní, pravda, příběh není příliš složitý, ale velice se mi líbilo vykreslení filmových postav a zaujmula mě taková ta "typicky italská" atmosféra snímku. (14.06.2005)

Říkal jsem si, že tentokrát se na film Federica Felliniho budu stoprocentně soustředit. Díky tomu a i díky pravděpobodně mnohem jednoduššímu obsahu než má Sladký život (a co si budeme namlouvat, kdyby měli Darmošlapové minutáž stejnou jako La Dolce vita, trpět budu zrovna tak) jsem snímek byl schopen vnímat a pochopil jsem snad úplně všechno. A tak tedy mohu s klidným svědomím a naprosto zodpovědně říct, že Fellini mi nesedí. Moji oblíbení režiséři, když se pustí do filmu, musí mít nápad. Samozřejmě, že Darmošlapové ten nápad také mají, nevím, jak na rok 1953, ale snad už tehdy byl dostatečně plytký a nijak inovativní a mě, jakožto fanouška především science fiction, příběh o ne úplně šťastném manželství a partě lidí, jejichž existenci by tento svět byl schopen oželet, opravdu nenadchne. Zpracování je však precizní s kvalitní hudbou a také s nepříliš pestrým hereckým genofondem, na to si ale asi budu muset u Italů zvyknout :-). (08.05.2006)

Potkávám je na FF MU dost často. Někteří filosofují o Bohu, někteří po nocích děvkaří, ale všichni jsou živeni maminkami, které v nich vidí budoucí badatele a držitele Nobelovy ceny a nevnímají, že jedné v čem jsou ti jejich potomkové výjmeční, je spotřeba piva a tvrdého alkoholu na den. Proto mám Darmošlapy jako film rád. I když ho sráží melodramatická zápletka o napraveném novomanželovi. Ale to je základní problém celého italského neorealismu. (17.09.2008)

Stylově se Fellini drží neorealistického kánonu, ale narativními prostředky se mu přeci jen již vzdaluje, některé scény mají velmi poetický až mystický nádech, objevují se zde také subjektivní náznaky jako odjezdy kamery od spících přátel během Moraldova úniku z města. Rozhodně se již dá mluvit o typickém felliniovském filmu, jak co se týče komentovaného děje, rozrušování narativního oblouku na epizody s důrazem na bezdějovost, různorodých postaviček i rozmáchlých scén (karnevalové veselí i vichřice na soutěži královny krásy). Oproti následujícím filmům však epizody nejsou pevněji provázané a nemají rovnocenný účinek, čímž film osciluje mezi působivějšími a spíše doplňkovými momenty. Lída Baarová zde sice nedostala moc vděčnou roli, ale jediný okamžik, jímž mohla plně vyniknout uprostřed karnevalového reje je jedním slovem nezapomenutelný a Baarová ještě jednou mohla zazářit v plném hvězdném lesku. (14.12.2010)