Utrpení mladého Boháčka

Je to dobrý film, ale abych mu dával více než dávám, to tedy ne. Protože zde se mi zdá hodně nadhodnocený. Ano, já pana Landovského moc nemusím, ale to není hlavní důvod. Vadí mi jako postava, takto nevýrazného a nesmělého. V té hospodě a pak u Květy mi nepřišel vůbec nesmělý, ale naopak jako muž, který se umí o své poprat, když bude potřeba. Ve snímku je místy i dosti hlucho. Zápletka je už otřepaná, ale budiž. A hlavní důvod je ten, že bych to vůbec neviděl jako komedii. (23.02.2018)

Nemám ráda herce Pavla Landovského, ale tady byl úžasný. Byl živelný, bezprostřední a přesvědčivý. Paní Zázvorková, která hrála jeho matku, taky byla výborná. Po smrti mažela zůstala sama a nutila syna ke svatbě. Nevěstu si měl najít přes inzerát. Syn samozřejmě dlouho odolával, ale pak si pod bedlivým dozorem své matky začal dopisovat s Janou. Po nějakém čase se za ní rozjede a má ji přivést na večeři. Jenže potom se celá situace zkomplikuje. Snažil se to vyřešit po svém. Na film jsem slyšela jen samá slova chvály. Tak jsem se nechala přesvědčit a rozhodně jsem neprohloupila. (03.10.2009)

Bylo to úsměvné a tragikomické. Mě toho Tóni bylo tak líto, díky mamince byl jak ve svěrací kazajce a bez samostatného myšlení. V jádru dobrý kluk, co se chová trochu neobratně, zato roztomile. V momentě vztahového čtyřúhelníku, kdy se najednou ocitl sám mezi třemi ženami, se mu nedivím, že z toho byl vedle. Paní Zázvorková hrála skvěle a Landovský mi alespoň zde byl celkem sympatický. (02.11.2009)

„Slečno, já jdu ještě jednou. Já bych to vopravdu potřeboval. Ale to ne kvůli tomu, že bych jako na Vás dotíral, rozumíte, já to nedělám kvůli sobě, mně na Vás vážně nezáleží, ale…“ Už úvodní výňatky z inzerátů pobavily. Ještě vtipnější jízda mě však čekala po nich. Pavel Landovský, nesmělý, roztěkaný a buranský, tu je dokonalý, což se dá říct i o krásně nesnesitelné Zázvorkové. Lví podíl na tom určitě mají skvěle napsané dialogy, ale i řada groteskních scén (kouzelné setkání s Janičkou a potvrzenka schůzky, hledání záminek pro popovídání si o samotě, Květa snažící se dostat z „toalety“ atd.). Jen je škoda, že po 50 minutách takřka nepřetržité zábavy přichází slabá cca 10minutovka, při které film skoro vykolejí, aby ho nasadil do správných kolejí až příjezd autobusu. O to víc překvapí hořkosladký konec, jehož podobu doceňuju až s odstupem. Slabších, ale přesto 5*. „No tak já to tam teda hodím, když se Vám nelíbím, tak...“ - „Ne, to já jsem neřekla, že se mi nelíbíte!“ - „No ještě říkejte, že se Vám líbím.“ - „To já neříkám, že se mi líbíte!“ (02.09.2018)

Názor, že vůbec nejtěžším žánrem Thálie je právě komedie, prozrazuje takřka neomylně nositele, který je hlouběji zasvěcen do skutečných vztahů, poměrů i možností zákulisí, toho, co, vidět není, ale jasně přitom určuje kvalitu nabídky tvůrce diváku, konzumentovi. Jméno Františka Filipa je známo především z televizní dramatiky třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století. UTRPENÍ MLADÉHO BOHÁČKA se stalo ojedinělou možností, šancí, jak přesvědčit o oprávněnosti i jeho filmových ambicí. Výsledkem je sevřený, cudný film, který charakteristickým, pro Filipa nezaměnitelným způsobem líčí příběh ne z města, ne z velkého prostředí hraničních vášní a situací, ale naopak ze zdánlivě zanedbatelně pominutelné stojaté skutečnosti venkova - lhostejno, zda v pohraničí, jak naznačuje film, či kdekoliv ve vnitrozemí, jak se to také mohlo stát i udát - vypovídá mnohé o době svého vzniku. O rovnosti ve vztazích, o slušnosti mezi lidmi, o světlech i méně osvětlených místech jejich povah uprostřed všedního dne, v němž úporně hledají sami sebe a své místo v životě. I tyto postavy se už zařadily mezi naše zklasicizované předky a tvoříce jakési pandány např. ke Kleinově homolkovské trilogii, jsou traktovány v lidské, hřejivě úsměvné poloze, která vždy Filipovi byla tak vlastní. Mládí, které tu také dostalo svou šanci, se odvděčilo řadou pozoruhodných výkonů, jež patří k vrcholům civilní herecké školy šedesátých let. Pomineme-li Pavla Landovského, pro nějž to byla jeho snad vůbec největší - zlomová - příležitost v českém filmu československého období, nelze nezaznamenat Stellu Zázvorkovou, která se tehdy postupně přehrávala do rolí starší ženské generace, a kupodivu i Regínu Rázlovou, jež tu naznačila svůj mimořádný herecký talent, jenž posléze utonul v jejích normalizačních angažmá. Nepřehlédnutelnou kráskou-ztělesnitelkou mladé ženy své doby byla již tehdy dlouholetá potomní smíchovská herečka Jorga Kotrbová. Venkovský svět JZD, nabírajících tehdy dech a postupně se vzpamatovávajících z nejhorších následků násilné kolektivizace padesátých let, dostal v tomto neokázale mimořádném filmů svůj obsah, rozměr a tehdy ještě i perspektivu. Komunistická skutečnost, jejíž obraz zachytil, by byla bez tohoto skromného, ale původního a hlubokého svědectví hned o jeden důležitý polodrahokam faktu chudší. Zbytečně a nevratně. (17.09.2007)