Ocelová pěst

Odhliadnuc od sociologickeho aspektu (smerovanie spolocnosti v ktorej sa nasilie ventiluje evolucnym posunom v zapojeni konzolovych hier do realu) a politickeho, pardon globalizujuceho (opat USA voci vychodnej "aliancii") tu mame najstrhujucejsi plagiat zapasu Rocky vs Drago od 1985 (sedi to aj strukturou zapasu, klucovych momentov a aj fyzickymi rozmermi oponentov). Jedine co mi vadi, je nie vzdy prehladny sposob na variabilitu/prepinanie ovladania robotov. Inak vyborny "rodinny" film, akokolvek si tento termin v 2011 vysvetlujete. (17.11.2011)

Som očarená hlavne tým, ako oceľoví roboti popri ľuďoch vyzerajú úplne prirodzene. Triková technológia je vo filme asi to najlepšie, no na poučujúce a moralizujúce malé deti som v amerických filmoch alergická. Malý Dakota Goyo mudroval od začiatku do konca filmu, všetci naokolo mu tieskali a to na mňa nezafungovalo už od úvodu. Obsah si ma jednoducho nezískal a akcia sprevádzaná afektovaným fandením v ringu kvalitu len ubíjala. Real steel sa nechytá na Transformerov a zdá sa, že ani neurobil výrazný posun v žánri. (20.02.2012)

Zakopávat o tuny nelogických a za vlasy přitažených detailů bychom nemuseli, že ne? Ve světě Real Steel nemá kolem sebe ring ani pitomou ochranou síť, ačkoliv z půltunových robotů odlétávají kusy šrotu a kolem stojí/sedí stovky diváků; z bláta vyhrabaný, starý a stokrát recyklovaný tréninkový robot masakruje protivníky a vydrží dlouhé minuty brutálních zásahů, ačkoliv podstatně větší a vyspělejší stroje před ním dostávají nakládačku v prvním kole; Charlie Kenton (kromě toho, že je tak trochu kretén) dostane robota, zapne ho a o deset minut později už frčí na zápas - žádný zkušební trénink, žádné prohlídky stroje, do ringu smí nejspíše i stroj s termonukleární bombou v sobě. Systému turnajů a Charlieho neustálému zadlužování se jsem také zrovna nerozuměl. Zábava naštěstí stojí hlavně na zápasech, které jsou atraktivně natočené a není jich zase tak málo, a pak také na vcelku fungující chemii mezi Charliem a jeho synátorem. Potěší i Evangeline Lilly; rozhodně ale nepotěší brutálně přeslazený závěr, nevkusně překračující meze trapnosti. (18.03.2012)

Nemělo to bejt původně kreslený? Protože to by mnohý vysvětlovalo. Mnohem líp by pak vypadaly scény typu: "TATI!"(skok do náručí), vztekající se japončík co v závěrečným matchi prohrává, zlá kráska ve futuro-oblečku s extrémním přízvukem, přátelství hodného robůtka Atoma a malého chlapce nebo jejich četná taneční vystoupení. Hugh Jackman by se zhostil dabingu, Danny Elfman vymyslel pár muzikálových čísel, kde by hlavní hvězdy v pozadí doprovázel sbor bručících androidů, na konci by následoval povinný rozhovor otce a syna plný vět jako: "Miluju tě, tati. Miluju tě, Cletusi," a všichni by se pak v obětí vzdalovali divákovi na pozadí zapadajícího slunce. Klišé snesu dost, některá moje hodnocení budiž toho důkazem, ale tady toho bylo zvlášť ke konci až moc. Nicméně klíďo píďo bych to označila jako rodinný film, na kterej bych doporučila zajít hlavně otcům se syny, ty jsou podle mě ta pravá cílová skupina. (24.09.2012)

Poctivý rodinný film plný mlátících se robotů a který svým feelingem (ne)nápadně přípomíná filmy 80. let (kdo si nevzpomněl na Slyův "klenot" Do útoku). Jasný, příběh je jedno klišé za druhým a člověk prostě ví, co bude za 10 minut následovat, ale málodky to tak odsejpá a funguje jako tady. Hugh Jacman to svým charismatem navíc táhne i v těch horších pasáží, na Evangeline Lilly se taky pořád dobře kouká a skvěle digitální roboti se tu taky řežou celkem slušně. Jenom ten hlavní nesympatickej spratek je většinu času na pěst a záporňacká dvojice rozmazlená dědička/geniální japonec už na mě byla přece jenom trochu moc velký klišé a dost mě vytáčeli. Jinak ale hodně obstojená rodinná zábava, na kterou se klidně podívám i vícekrát. (15.01.2012)