Svět za sto let

Jsem přesvědčen o tom, že H.G. Wells byl daleko lepší spisovatel než scénárista, protože tenhle tíživě prorocký snímek postrádá jakékoli sympatické či vůbec uvěřitelné postavy a časté střídání časových období diváka prostě ruší. Velmi pěkné byly speciální efekty v druhé polovině snímku, na svou dobu jistě jedinečné. Určitě se tenhle snímek stal inspirací mnohým dalším sci-fi, ale mě opravdu neokouzlil. Bohužel zklamání, možná někdy příště. (21.08.2012)

Jako film je Svět za sto let takový nesourodý, nefunkční, trochu zdlouhavý, avšak je svým způsobem unikátní, krásný, pestrý a bohatý a jen někdy jsem zaregistroval patetičnost a naivitu hereckého projevu. Velmi se mi líbilo konečné vyznění filmu i jeho pesimistický průběh (málokdy se ve sci-fi stane, že by jeho tvůrci věřili v rychlost lidského pokroku tak málo, jak tady) (21.01.2010)

Pojem budovatelský film českým divákům asociuje primárně komunisticky zabarvené tituly, které vznikaly po druhé světové válce a zrcadlily ideály obrody a vidinu ustanovení kýžené utopie. Existují ovšem také jiné než komunistické ekvivalenty tohoto konceptu, a to dokonce ani ne spojené s nějakou dobově dominantní ideologií, jak dokládá fenomenální britská sci-fi Svět za sto let. Mimořádně ambiciózní a nákladná produkce nepřestává fascinovat coby prorocké dílo, které mrazivě předpovědělo druhou světovou válku a bitvu o Británii, ale právě také jako výjimečný příklad vědeckého budovatelského filmu. Zrovna vědecký pokrok oproštěný od ideologií, národních sentimentů a dalších konfliktních neduhů společnosti dvacátého století představuje zdejší dokonalý ideál. Příznačným milníkem, jenž má stvrdit dosažení cílů této společnosti, by mělo být překročení hranice Země a cesta člověka do vesmíru. Autorem této vize je jeden z největších sci-fi autorů všech dob, H. G Welles, jenž zde zopakoval své teze stran vývoje civilizace v průběhu dvacátého století, které již dříve formuloval v několika dílech, především pak v o tři roky dříve zveřejněném románu The Shape of Things to Come. Mamutí projekt inicioval ambiciózní producent Alexander Korda a můžeme jej vnímat jako kulminaci formálních postupů prvních dekád kinematografie. Film se chlubí rozlehlými dekoracemi, masivními davovými scénami i vynikajícími předdigitálními trikovými sekvencemi, které vznikly za užití miniaturních modelů, optických triků či citlivým zakomponováním archivních záběrů do nového materiálu. V souladu se zastřešující myšlenkou, že pokrok si žádá oproštění od ideologií a nacionalismu, tvůrci uplatnili postupy evropských avantgard i ruské montážní školy, a ke spolupráci na zhmotnění futuristického světa oslovili světové umělce zvučných jmen jako Fernand Léger, Le Corbusier či László Moholy-Nagy. I když převážná část jejich návrhů nakonec na plátně neskončila a snímek samotný se částečně odklonil od původní Wellesovy vize a nakonec ani nebyl takovým kasovním úspěchem, v jaký producent doufal, během nadcházejících dekád si získal nezpochybnitelné místo v historii nejen sci-fi žánru, ale i celé kinematografie. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

S přihlédnutím k roku vzniku jde o obdivuhodné dílo. Jenže mu chybí příběh. Je to jako kdyby Spielberg v Minority Report natočil jenom to všechno úžasné pozadí a nezařadil do něj lidi. Nemluvím teď o celém filmu, ale o jeho dost dlouhých (a vizuálně nejzajímavějších) pasážích, kde si autor v okouzlení vzdálenou budoucností dovolil nám ji servírovat samostatně. A mezi to šoupnul konverzačku ve studiových kulisách. Propojit to, mohl to být skvělý film. Jako nejzastaralejší užitý postup mi ale přišly pasáže, kdy nám během jedné minuty střihli třikrát tentýž záběr. Test paměti? Sotva. (10.09.2010)

Ah jaj, vystudovane filmove teoretiky -elitari tu nas nakydali dostatok toho ich intelektualneho hnoja z filmovej Teorie. Napriklad taky MikoNR19089 vyplodil toto : " Vizuálni architekti a technickí štáb tvorcov odviedli bravúrnu úlohu. To bez debaty. Ale keď sa bavíme ohľadom príbehovej kostry rozprávania a jej umelo našróbovanom syndróme nervozity a zápasenia o lepšie zajtrajšky, som sklamaný. Veď predsa hlavným kladom dystopických a vizionárskych sci-fí-čiek je vždy ukazovanie a nie moralizovanie za každú cenu - viď Metropolis, Blade Runner, ale aj 12 Opíc. Zároveň, keby ju postavím do úrovne pokojnejšieho Deň, keď sa zastavila Zem (1951), konštatujem ďalší zlyhávajúci prvok - plytkosť a nedotiahnutosť prerozprávanej linky posolstiev naprieč tématickej vážnosti. Tým pádom ma vzletné reči a lacnejšia excentrickosť scenára (keď to Wells takto napísal aj v knižnej predlohe, nemám o ňu záujem) nechávajú chladným" . To je snad ten najodpornejsi smrad aky som cital z tej zumpy zvanej filmova teoria. Fuj. No a ja jakozto laik -nedouk ktory je X rokov na noze s vystudovanymi filmovymi teoretikmi -elitarmi a ktory otvorene nenavidi filmovu teoriu len spokojne konstatujem, ze ide o genialne dielo -hlavne z uhla pohladu roku 1936. Genialne triky, u ktorych som zabudol zatvorit chlebaren, perfektne dialogy a vyborne tempo - to sposobilo, ze sa nielen milerad vratim k tomu genialnemu dielu, ale ze tento film aj kvalitne nadhodnotim - nech sa vystudovane filmove teoretiky- elitary na mieste doryhaju, dostia a doseru. 89 % (03.03.2018)