Hanna

Sometimes Children Are Bad People Too! Wright se nečekaně vytasil s (filmovou) definicí kruhem. I přes to je ale Hanna podívanou ďábelsky dokonalou v detailech a tam, kde už obraz nestačí přichází ke slovu kombinace zvuků s dechberoucími tóny vyjadřující pocity Chemických brášků. Pudové, chladnokrevné, dravé a syrové do morku kostí, ale jelikož Hanna pokaždé mine srdeční sval, těžko jí lze milovat, byť si nějaký ten obdiv s odstupem času zaslouží. Započaté a ukončené v dokonalém kruhu, který však nenabízí žádný smířlivý konec s neskutečně zajímavou hrdinkou, jejíž loutkovodič selhává při dokreslování jejího nitra. Hanna! (05.06.2011)

Tak se mi zdá, že Joa Wrighta na Hanně ani tak nelákala možnost natočit si akční scény (ne, že by je neuměl, to tedy ani náhodou), jako spíš možnost vrhnout dívku s dokonalými encyklopedickými, ovšem teoretickými znalostmi do víru civilizace a nechat ji (ne)semlít. A to se mi na filmu líbilo nejvíc. Ve výsledku ani tak nešlo o to, že se někdo někomu za něco mstí, o špiony ani supervojáky. Nejvíc mě zajímala právě hlavní postava skvěle zahraná po čertech sympatickou Saoirse Ronan, její poznávání skutečného světa, sbližování se s lidmi a tak dále. Hudba, musím říct, nic moc, ale vizuál s dlouhými záběry a řadou výborných scén (bojových i lidských, jako povídání pod peřinou) všechno přebil. (24.03.2013)

Po zhlédnutí Hanny jsem konečně pochopil, proč tolik holek miluje filmovou ságu Twilight. Kolem této ságy se toho hodně namluvilo a spousta lidí, hlavně chlapů, ji dost tvrdě poplivalo, nicméně podle mého je problém celé věci někde trochu jinde. Problém je čistě v tom, že kinematografie je mužský svět, kde většinu klíčových tvůrčích pozic jako režie, scénář, kamera, hudba nebo střih obstarávají v 90% případů muži (a to procento je asi ještě vyšší), tudíž i filmy samotné jsou ryze mužské, včetně ryze ženských žánrů jako romantické komedie, které zvláště dnes nabývají dosti cynického a sarkastického tvaru. Ženy jsou tak nuceny sledovat mužské filmy, mohli bychom říci po vzoru existencialistů, že jsou doslova „vrženy“ do mužského světa, do něhož se narodí a nemají moc možností, jak to změnit. Samozřejmě tyto mužské filmy mohou číst nějak podvratně a proti srsti, ale i to se po čase stane zbytečností, protože se na ně postupně adaptují a vůbec jim nepřijde nějak závadné, že vlastně sledují něco, co s jejich myšlením a viděním světa není tak úplně kompatibilní. Maximálně to nějak vnitřně tuší. Jenže občas nastane anomálie, doslova výbuch nečekaného, a na světě se zjeví ryze ženský film jako Twilight, kterému ženy logicky bezvýhradně podlehnou (na tom filmu, respektive sáze, sice taky dělali hlavně chlapi, nicméně minimálně autorka knihy a scénárista jsou ženy). Představme si obrácenou situaci: představme si svět, jemuž vládnou ženy, nějaký hybrid dívčí války a amazonek. V takovém světě by logicky i ryze mužské žánry jako akční filmy byly natáčeny z ženské perspektivy, a vypadaly by tudíž trochu jako Hanna, kde na místo konfrontace, deformace a fyzičnosti převládá tanec, pocity a neustálé a příznačné utíkání z této akce pryč. A teď si představme, že by se v takovém ženském světě čirou náhodou zjevil nějaký esenciálně mužský akčňák, konkrétní nebudu jmenovat, dosaďte si tam nějaký svůj oblíbený – nastalo by samozřejmě to, že bychom byli stejně nadšený a horlivý jako holky z Twilightu. (19.12.2011)

Alica, bežím o život ako Lola, v krajine zázrakov v ére Jasona Bournea. Wright vsadil hlavne na audiovizualne cukrovinky, orámovanim filmu úvodnou a záverečnou scénou ukazuje druhoradosť príbehu a postavy iba ako figúrky. Odpovede na Hannin život neslúžia pre divákovo rozšírenie obzoru vedomostí, ale účelovo len k rozvinutiu ďalšej sekvencie. 6-7/10. (05.06.2011)

Hubená blondýnka Hanna i přes své nevinné vzezření likviduje agenty CIA od Antarktidy po Maroko. A zatímco podniká svůj road trip přes severní polokouli, já myšlenkami brousím hlavně po dvou bodech, které v ději netrpělivě očekávám: a) nějaké hlubší ohlédnutí do minulosti, které by vysvětlilo pozadí celého příběhu a vztahy mezi postavami, b) závěr, který by mi objasnil, kam vlastně celý Hannin život směřuje. Ani jednoho jsem se ve dvou hodinách nedočkala. Pokud toužíte po netradičním, chladném a emočně odtažitém filmu plném mnoha zajímavých detailů, jste na správné adrese. Čekáte-li krom porcování zvířat a podřezávání lidí i děj a logiku, hledejte dále. (16.05.2011)