Stříbrný vítr

Mládí nevybouřené tropívá neplechu. Mládí - to je Stříbrný vítr. Období vzdoru, objevování lásek, poznávání dosud nepoznaného. Takový život je i u Jeníka Ratkina, mladého muže, studenta píseckého c. a k. gymnázia, který to nemá jednoduché. Otec se s ním vadí a jeho láska Anička Karasová zvaná Anička posedlá s ním hraje nepříliš počestnou hru. A přesto - bylo nádherné sledovat toto nevšední drama. Ani se nedá věřit, že jeho vznik je datován do temných 50. let minulého století. Václavu Krškovi se podařilo něco neuvěřitelného. Podařilo se mu natočit oslavu mládí - bezelstně a upřímně. Navíc zde můžeme uplatnit metodu queer čtení. Nejlépe to ilustruje jedna z úvodních scén, ve které se Jeník Ratkin přátelsky pere se spolužákem, načež se oba a další jejich kamarádi-spolužáci nazí vrhají do Otavy a pozorují ženy, kterak kropí prádlo. Kamera si žen však příliš nevšímá a větší pozornost věnuje nahým mladíkům a jejich tělům. I v dalších scénách můžeme uplatnit queer čtení. Je tu spousta dotyků a objetí mezi muži, dokonce i napříč generacemi. Na tu dobu neuvěřitelný pokrok. Více je možno zjistit v 71. čísle časopisu Cinepur v článku prof. Lukáše Skupy nazvaném "Všechno je krásné (mezi námi kluky) / Queer aspekty filmů Václava Kršky". (03.10.2010)

Stejný problém jako u adaptace Měsíce nad řekou. Krška z bouřliváka Šrámka dělá obránce maloměšťáctví. Poselství jeho filmu je jasné: Vybuř se měšťáku v sedmnácti, abys pak nebyl zahořklý, žes sis v mládí svobodně nevrznul (viz učitelský sbor, který je v jistém ohledu - nenávist k mládí - k nerozeznání od dnešního, jen místo katechismu padesátileté soušky učitelky vykládají Fráňu Šrámka). Naprosto selhává pokus o českého Ibsena (strýc je podobný Peeru Gyntovi - marně hledá po světě něco, co na něho čeká doma), protože Krška nahrazuje konflikty melodramatickým přednesem a kýčovitou barevností (všechno velmi připomíná Fibichovu antickou trilogii na slova Vrchlického). Na druhou stranu je tu docela věrně zobrazen život na malém českém městě a dívky jsou pořád stejné - láska není nic, lékárník všechno (což už popsal Flaubert). (12.12.2010)

Stříbrný vítr je typ romantiky, který mne neoslovuje. Na rozdíl od Měsíce nad řekou, jež mne zcela rozštípal. Hlavní hrdina mi zůstal tak trochu cizincem, ale ani tak nemohu opominout kvalitu díla jako takového. Je skvěle natočeno, opravdu výborné dialogy a obsazení. Úplně mi to navodilo vzpomínku, jak velký bordel v hlavě jsem měl ve stejném věku já. Přes všechny kvality snímku jsem ale nebyl vtažen do děje tak, jak bych si možná i přál...80% (26.08.2012)

Krásný film, který může být rád, že je v barvě. Kdyby byl natočený černobílý, nestál by za moc, zde barvy hrají opravdu velkou roli. Ale tak herecké výkony musím taky pochválit, hlavně Janu Rybářovou, škoda jí. Na druhou stranu hodně herců zase příliš přehrávalo, až to bylo nemilosrdně znát. Ale to asi v každém filmu z padesátých let. (26.09.2011)

„A když přestal plakat a pozdvihl hlavu, ona tam dole již nestála; viděl ji, mizející červenou skvrnu daleko v pastviskách. A přece tu byla u něho, slyšel ji stále ještě mluvit, jak před chvílí k němu mluvila; ale naslouchal jí nyní rád a za každé slovíčko byl jí vděčen, mluv, mluv, prosil, bolí to, bolí, ale je to krásné, snad jsi přece jen divoká ženka, do smrti budu tebou krásně poznamenán…“ (F. Šrámek) (03.09.2014)