Stříbrný vítr

"V Boha nevěřím a ženská už mě dostala!" - Tak hučel vítr v dobách dekadentních -"Krásné je to!" -"Každej ví svý." Na léta padesátá závan trochu jiného nadšení mládí, trochu jinačí svoboda septimánského zvrhlíka pod dozorem katechety. A s Ančou ? S tou je to vždycky těžký. "To je faleš, to se nemůže brát za štěstí." (31.10.2012)

Krásný film, který může být rád, že je v barvě. Kdyby byl natočený černobílý, nestál by za moc, zde barvy hrají opravdu velkou roli. Ale tak herecké výkony musím taky pochválit, hlavně Janu Rybářovou, škoda jí. Na druhou stranu hodně herců zase příliš přehrávalo, až to bylo nemilosrdně znát. Ale to asi v každém filmu z padesátých let. (26.09.2011)

"Slyším najednou takovou krásnou melodii ve svém srdci... Stříbrný vítr. Takové poselství krásné, slibování mámivé. Odněkud zdaleka a přeci jakoby na dost ruky. Ještě tu není, ale už je blízko." Přemýšlím, natolik lyricky vyznívá již samotný Šrámkův originál a nakolik je to ještě v tomto filmu posíleno zejména jímavou (ba přímo rajskou) hudbou Jiřího Srnky. Ale i samotný Krškův filmový jazyk má v sobě hodně lyriky a poetismu (zejména v pasážích odehrávajících se v přírodě). Šrámkova předloha a zejména pak některé dialogy či verše mohou  dnes již působil poněkud vyčpěle, stále je zde ale poměrně silná výpověď o ideálech mladých či jejich prvních láskách ("....Aničko posedlá"). Za poměrnou silnou pak považuji pasáž, kdy mladý profesor (Vladimír Ráž) brání mladé (zejména pak Radkina) před přehnanou kritičností a podezřívavostí zdejšího kněze. Hodně působivá obhajoba. (18.11.2023)

Krásné je to. Krásné je především to, že jsem Stříbrný vítr viděla dvakrát, a to dvakrát na plátně, když venku zpívali ptáčci, zelenaly se meze, bylo to veselé a smutné a tak. Znáte to. Předloha na mě měla až zdrcující účinek. Obzvlášť v kombinaci s Tolstého Kreutzerovou sonátou je to nebezpečná četba. Film je oproti knize tak trochu telecí. Chybí mrzáci, rebelantství je ztlumeno, necítila jsem se tak znechucená z prohnilosti světa. Ale příliš ochuzená nejsem, to zas ne. Nevadil mi ani literární jazyk postav. Tomu, co se zde říká, totiž věřím, ať je to řečeno jakkoli, třeba básnicky, třeba pateticky. Navíc Krška se stejnou pečlivostí převádí na plátno i tu vrstvu Šrámkova díla, která se dá nazvat jazykem filmovým. Celky a detaily, proplouvání prostorem, všechno tu je. I ta okna. Ta okna! (12.04.2007)

Mládí nevybouřené tropívá neplechu. Mládí - to je Stříbrný vítr. Období vzdoru, objevování lásek, poznávání dosud nepoznaného. Takový život je i u Jeníka Ratkina, mladého muže, studenta píseckého c. a k. gymnázia, který to nemá jednoduché. Otec se s ním vadí a jeho láska Anička Karasová zvaná Anička posedlá s ním hraje nepříliš počestnou hru. A přesto - bylo nádherné sledovat toto nevšední drama. Ani se nedá věřit, že jeho vznik je datován do temných 50. let minulého století. Václavu Krškovi se podařilo něco neuvěřitelného. Podařilo se mu natočit oslavu mládí - bezelstně a upřímně. Navíc zde můžeme uplatnit metodu queer čtení. Nejlépe to ilustruje jedna z úvodních scén, ve které se Jeník Ratkin přátelsky pere se spolužákem, načež se oba a další jejich kamarádi-spolužáci nazí vrhají do Otavy a pozorují ženy, kterak kropí prádlo. Kamera si žen však příliš nevšímá a větší pozornost věnuje nahým mladíkům a jejich tělům. I v dalších scénách můžeme uplatnit queer čtení. Je tu spousta dotyků a objetí mezi muži, dokonce i napříč generacemi. Na tu dobu neuvěřitelný pokrok. Více je možno zjistit v 71. čísle časopisu Cinepur v článku prof. Lukáše Skupy nazvaném "Všechno je krásné (mezi námi kluky) / Queer aspekty filmů Václava Kršky". (03.10.2010)