Stříbrný vítr

Stříbrný vítr je typ romantiky, který mne neoslovuje. Na rozdíl od Měsíce nad řekou, jež mne zcela rozštípal. Hlavní hrdina mi zůstal tak trochu cizincem, ale ani tak nemohu opominout kvalitu díla jako takového. Je skvěle natočeno, opravdu výborné dialogy a obsazení. Úplně mi to navodilo vzpomínku, jak velký bordel v hlavě jsem měl ve stejném věku já. Přes všechny kvality snímku jsem ale nebyl vtažen do děje tak, jak bych si možná i přál...80% (26.08.2012)

Mládí nevybouřené tropívá neplechu. Mládí - to je Stříbrný vítr. Období vzdoru, objevování lásek, poznávání dosud nepoznaného. Takový život je i u Jeníka Ratkina, mladého muže, studenta píseckého c. a k. gymnázia, který to nemá jednoduché. Otec se s ním vadí a jeho láska Anička Karasová zvaná Anička posedlá s ním hraje nepříliš počestnou hru. A přesto - bylo nádherné sledovat toto nevšední drama. Ani se nedá věřit, že jeho vznik je datován do temných 50. let minulého století. Václavu Krškovi se podařilo něco neuvěřitelného. Podařilo se mu natočit oslavu mládí - bezelstně a upřímně. Navíc zde můžeme uplatnit metodu queer čtení. Nejlépe to ilustruje jedna z úvodních scén, ve které se Jeník Ratkin přátelsky pere se spolužákem, načež se oba a další jejich kamarádi-spolužáci nazí vrhají do Otavy a pozorují ženy, kterak kropí prádlo. Kamera si žen však příliš nevšímá a větší pozornost věnuje nahým mladíkům a jejich tělům. I v dalších scénách můžeme uplatnit queer čtení. Je tu spousta dotyků a objetí mezi muži, dokonce i napříč generacemi. Na tu dobu neuvěřitelný pokrok. Více je možno zjistit v 71. čísle časopisu Cinepur v článku prof. Lukáše Skupy nazvaném "Všechno je krásné (mezi námi kluky) / Queer aspekty filmů Václava Kršky". (03.10.2010)

Skutečnost, že i česká kinematografie má své velké okamžiky ještě před nástupem filmové vlny šedesátých let, a také mimo velikány zakladatelských let třicátých, postupně v mladších generacích, zdá se, upadá do zapomenutí. Vladimír Krška a v tomto případě i mladičký Eduard Cupák dokazují opak. Smyslovost Krškova rukopisu nachází v Šrámkově už tehdy letité literární předloze vynikající východisko a naplňuje její filmový rozměr beze zbytku. Vedle jiných stojí za zmínku i předčasně zemřelá předchůdkyně hereckého typu Jany Brejchové, její jmenovkyně Jana Rybářová. Je velkou škodou, že svůj nesporný talent nemohla rozvinout. Česká herecká komunita i dnes je chudší o její očekávatelný významný příspěvek. Je nepochopitelné, že tento skvost už dávno není dostupný na DVD nosičích. (26.08.2007)

Stejný problém jako u adaptace Měsíce nad řekou. Krška z bouřliváka Šrámka dělá obránce maloměšťáctví. Poselství jeho filmu je jasné: Vybuř se měšťáku v sedmnácti, abys pak nebyl zahořklý, žes sis v mládí svobodně nevrznul (viz učitelský sbor, který je v jistém ohledu - nenávist k mládí - k nerozeznání od dnešního, jen místo katechismu padesátileté soušky učitelky vykládají Fráňu Šrámka). Naprosto selhává pokus o českého Ibsena (strýc je podobný Peeru Gyntovi - marně hledá po světě něco, co na něho čeká doma), protože Krška nahrazuje konflikty melodramatickým přednesem a kýčovitou barevností (všechno velmi připomíná Fibichovu antickou trilogii na slova Vrchlického). Na druhou stranu je tu docela věrně zobrazen život na malém českém městě a dívky jsou pořád stejné - láska není nic, lékárník všechno (což už popsal Flaubert). (12.12.2010)

"Slyším najednou takovou krásnou melodii ve svém srdci... Stříbrný vítr. Takové poselství krásné, slibování mámivé. Odněkud zdaleka a přeci jakoby na dost ruky. Ještě tu není, ale už je blízko." Přemýšlím, natolik lyricky vyznívá již samotný Šrámkův originál a nakolik je to ještě v tomto filmu posíleno zejména jímavou (ba přímo rajskou) hudbou Jiřího Srnky. Ale i samotný Krškův filmový jazyk má v sobě hodně lyriky a poetismu (zejména v pasážích odehrávajících se v přírodě). Šrámkova předloha a zejména pak některé dialogy či verše mohou  dnes již působil poněkud vyčpěle, stále je zde ale poměrně silná výpověď o ideálech mladých či jejich prvních láskách ("....Aničko posedlá"). Za poměrnou silnou pak považuji pasáž, kdy mladý profesor (Vladimír Ráž) brání mladé (zejména pak Radkina) před přehnanou kritičností a podezřívavostí zdejšího kněze. Hodně působivá obhajoba. (18.11.2023)