Půlnoc v Paříži

Mám tu hned několik poděkování. Nejprve bych rád poděkoval za změnu jízdního řádu autobusů, nově přidaný spoj o půl jedenácté večer se mi bude při návratech z kina moc hodit. Dále děkuji topičovi kina Sokol, že využil nedávné vichřice a dotáhl do kotelny kus poctivého dříví, pročež jsem mohl snad poprvé v litomyšlském miniplexu odložit svršek. Nu a konečně; děkuji slovutnému Woodymu Allenovi za další mistrovský tah. Nejprve mě příjemně naladil nádhernou skladbou, posléze uspal v domnění, že půjde o další konverzační exhibici, a poté mě nenápadně vtáhl do děje tak, že na konci jsem s Owenem i dýchal. Mistr mi opět předal hlubokou a moudrou myšlenku, vysvětlil mi, proč je většina lidí ustavičně s něčím nespokojena. Znovu mi dokázal, jak pravdivé jsou teorie, že na světě je až příliš mnoho lidí, než abychom se křečovitě chopili prvního, kdo nám překříží cestu, a nemohli už nikdy víc pátrat po té pravé duši. A především mi Woody ukázal, že nezáleží na tom, odkud přicházíme, kam jdeme nebo co máme na sobě. Vždyť Owen si vystačil s jedním jediným oblekem. Záleží na tom, jak otevřenou hlavu v daný okamžik máme a na kolik jsme přitom sami sebou. Přeji každému, ať prožije stejnou půlnoc, jako Gil. Byť by to nemělo být v Paříži... (13.12.2011)

Je vidět, že Woody Allen je stále v plné síle a představil divákům svůj další "Allenovský" kousek, který ve Vás vzbudí nezměrnou touhu ocitnout se v dávných "Zlatých časech", kde mobily a Internet byly sci-fi a svět se nacházel v době, kdy nebyl ještě tak hektický a uspěchaný, a lidé v něm nebyli tak arogantní, bezohlední a materialisticky založení. Neměli nic z těch věcí, které nás dnes obklopují ze všech stran, ale jistě byli v mnohém šťastnější a klidnější, než člověk v dnešní době, kde vše záleží jen na penězích, výkonu a technice. Jednotlivec se v té velké mašinérii ztrácí a záleží jen na tom, co může dát, prodat, ne co představuje. Tehdy to byla doba pokroku, vynalézavosti, talentu, touze se zdokonalovat. A teď? Vše se jen kopíruje, na kvalitě ani talentu už mnohdy nezáleží tolik, jako na samotné slávě, vede pásová výroba všeho a člověk je jen otrokem moderní doby, která z něj často vytváří jen pracovní nástroj na splnění svých vlastních, vyšších zájmů. Všechny tyto dojmy ve mně dokázal Woody vzbudit. Dokázal do Půlnoci v Paříži vložit jakési poselství a zpracovat ho. Na každém je, jak silně jej bude vnímat. Okouzlující dílo, ve kterém mi snad vůbec poprvé byla Rachel McAdams nesympatická, protože její postava byla tak trochu "kráva" a Owen Wilson byl pro mě zase příjemně snesitelný. Nechala jsem se unášet dobovou nostalgií a výskytem postav, které utvářely dějiny umění. Tom Hiddleston jako Francis Scott Fitzgerald, Corey Stoll jako Ernest Hemingway, Adrien Brody coby "šokující Španěl" Salvador Dalí (když jsem poprvé spatřila ten jeho mocný knír, hned mě napadlo, jestli to nebude náhodou Dalí, a vida:) společně s Luisem Buñuelem a Kathy Bates coby Gertruda Steinová. Taky bych si přála, aby se pro mě vždycky o půlnoci zastavilo parádní retro autíčko a odvezlo mě pryč do jiné doby:) (17.11.2013)

"Minulost není mrtvá. Vlastně to ani není minulost." Také si dovedu představit dobu minulou, ve které bych chtěl žít raději, ale pouze za předpokladu, že by mi někdo tajně dodával zemní plyn do mého plynového kotle, Natural 95 do nádrže mého vozu a internet do mého počítače. Na rozdíl od Gila si však myslím, že na chození v dešti není nic zábavného a nabídku na box s Hemingwayem o titul nejlepšího spisovatele bych si rozhodně nenechal ujít. Jinak však Gilovi rozumím a to společné potloukání po Paříži v různých časových obdobích jsem si rozhodně užil. Přesto Paříž nehodlám navštívit, neboť mám jisté podezření na to, že kolega verbal má pravdu a místo nejpoetičtějšího místa na světě bych poznal i tu méně hygienickou tvář města. (31.03.2014)

Nikdy jsem neměl nasledovanou Woodyho filmografii. Z jeho díla jsem viděl jsem jen Vicky Christinu Barcelona, přesto se nebráním že bych čas od času vytáhl nějaký ten Woodyho filmík a zkusil si zpříjemnit večer. Koneckonců Woody točí jako na běžícím páse, takže mám na docela dlouho vystaráno. Tak nějak tuším, že právě on je docela expert na zamilované vztahy. K Půlnoční Paříži snad jen tolik, že zatímco samotná Paříž je krásná, film mi přišel dosti slabý. Netrpím touhou pustit si jej znovu. Film mi jen tak prolétl před očima, nic víc nic míň. (16.01.2012)

Rozhodně ne lepší než některá slavná díla Woodyho Allena, jenže pořád mnohem vtipnější než 90% toho, co se normálně pod označením komedie dostane do kin. Ze subjektivního úhlu pohledu mi navíc velmi sedělo i zasazení do 20. let, ke kterým chovám podobně vřelý vztah jako hlavní hrdina. A tato úměra 'čím více máte rádi dobu Cola Portera či Ernesta Hemingwaye, tím bližší vám bude Půlnoc v Paříži' platí nejspíše i obráceně; vtipy jsou totiž většinou postaveny na charakterech, díle nebo názorech historických osobností, které filmem projdou, a pokud člověk slyší slovo 'surrealismus' poprvé v životě, velký úspěch se očekávat nedá. Shrnuto, podtrženo: Woody Allen natočil v některých momentech možná scénáristicky lehce nedotažený film (především cestování časem by u š'touravého diváka vyvolalo množství otázek, protože ať už Gil v minulosti udělá cokoliv, přítomnost je neustále stejná), pořád je ale Půlnoc v Paříži jedna z nejpříjemnějších komedií, co jsem v kině za poslední rok viděla. A to rozhodně není málo. [MFF Karlovy Vary 2011] (12.07.2011)