Musíme si promluvit o Kevinovi

Ugh... psychologická antikoncepce v podání Lynne Ramsay teda umí pěkně nakopnout do rozkroku. Formálně naprosto úžasné dílo je negativisticky podvratné od samého začátku, kdy titulní ženská postava (Eva) zarputile trpí už při porodu. Film vypráví střídavě dvě linie: co se dělo předtím a co se děje potom. Vzhledem k okolnostem z obou linií je jasné, že ona zlomová událost měla fatální důsledky pro život Evy, která v linii POTOM čelí nenávisti okolí, samotě a lahvím alkoholu. Protože je Kevin už od útlého dětství vyjádřen jako absurdně zlý a zkažený element, je lehké odhadnout, co se asi stane; přesto divák napjatě čeká, jakou podobu bude exploze nenávisti mít a kolik pozitivních skulinek se v nepříjemné atmosféře objeví. Film je nemilosrdně krutý i ve fázích zdánlivého oddechu - když se u Kevina objeví náznak náklonosti k matce, je to jen proto, že objeví svou velkou lásku. Lukostřelbu. Předzvěst zkázy v tu chvíli dostane jasnější kontury a film pádí k závěru, k němuž se přes několik dalších nevyslovených sviňáren (kauza morče a kuchyňský odpad) rychle přiblíží. Pak už zbývá jen ta krev. Rudá barva, v níž se hrdinka symbolicky koupe na samém začátku a jíž trpělivě odstraňuje ze svého domu, definitivně znehodnotí její život. Brilantně zrežírovaný film zdobí výkon Tildy Swinton a šikovný scénář, jenž dobře pracuje s přeskáčkovitou formou a náznaky osudové události. Démoničnost zrůdně inteligentního Kevina je sice vyšroubovaná ad absurdum, což trochu degraduje onen psychický teror, kterému podléhá Eva, nicméně zážitek to byl příkladně nehezký. (04.06.2012)

Rozbitý život a rozbitý filmový příběh.  S odstupem se klaním dokonalosti filmového vyprávění režisérky Ramsayové, byť první dojmy nebyly nejlepší. Ale  už dávno jsem přišel na to, že někdy je lepší nechat své pocity, dojmy a myšlenky dozrát.   Vzpomínky, myšlenky, záchvěvy poznání, výhonky naděje a bolest, ta především. Všechno to víří  a mísí se ve víru života, z něhož není úniku. Když už si jednou nasadíte okovy rodičovské lásky, není možné je sejmout. (21.11.2023)

Plné symbolov, ale určených hlavne pre cieľovú skupinu diváctva: počítačovú generáciu 20 - 30 ročných stredo- a vysokoškolákov, ktorí si myslia, že sú strašne in. Celkovo táto limodáda o zúfalej potrebe rodičovskej lásky, ktorá sa zväčša nedostavuje a tak ústi do extrémnej reakcie v duchu diela, ktorého predčítaním sa jej záblesk dostavil (ide o Robina Hooda) ma neveľmi oslovila práve svojou vypočítanosťou na dávkovanom efekte, po ktorom sa má dostaviť zrejme čosi ako defekačné uvoľnenie. Prekryté nezávisláckymi prestrihmi v čase a tak obľúbenými (viď cieľová skupina) symbolmi a hrami s farbami. Okrem toho, ak sa počas filmu dvakrát pozriem na hodinky, že kedy sa to skončí, popri deji ma najviac zaujmú dve diváčky, ktoré nahlas telefonujú mobilom a za najzaujímavejší moment filmu považujem tričko Led Zeppelin, ktorým je oháknutá hlavná hrdinka, tak čosi jednoducho nefunguje. 35,2%. (30.03.2012)

Mohl to být jeden z nejdrtivějších filmů, co jsem kdy viděl. Mohl to být film, který člověku naloží do mozku takovou nálož, ze které se nevzpamatujete ani za měsíc. Mohl to být film, o kterém by se mluvilo víc než o Class nebo o Honu. Jenže veškerá intenzita, napětí a síla filmu byla zpracováním a mnohými zbytečně zdlouhavými záběry utlumena takovým způsobem, že ten obrovitánský potenciál se zastavil na nějakých 75 procentech, a to jsem možná ještě mírný. Jak už jsem napsal: pryč se zbytečnými záběry, častěji volit hudbu a závěr ukázat jak se říká: ´´na plnou hubu´´. Přesto velmi aktuální téma, osobitě zpracované a geniálně odehrané. (22.06.2014)

Deprese. Zlost. Beznaděj. To jsou pocity, které budete při sledování s hlavní postavou prožívat, ale nebudete je schopni pojmenovat. Oba představitelé svých rolí (Tilda & Ezra) předvedli vyjímečné výkony a především Tilda by si zasloužila nějaké to ocenění. Vskutku atmosférická a těžko stravitelná záležitost - 90%. PS: doporučuji nic o filmu předem nezjišťovat (ani číst obsah). (23.03.2012)